Rodačka ze Šumperku žila do roku 2010 v Králíkách. Z městečka v podhůří Orlických hor ji to ale od dětství táhlo do světa. „Pracovat jsem začala ve čtrnácti. Nikdy jsem nepobírala žádné podpory z úřadu práce, peníze jsem si vždycky vydělala. V patnácti letech jsem prodávala v Hradci melouny u silnice. Vždycky jsem si vybírala místa, kde jsem mohla být s lidmi a daleko od domova,“ říká energická žena.

Studenti z Přerova obnovují bunkry
Nebylo jim ještě ani osmnáct. Studenti chtějí obnovit tři bunkry u Starého Města

V roce 2010 odjela na Sardinii, kde si našla práci jako konzumentka. „Je to práce v nočním baru, kde je vaším úkolem povídat si s hosty, aby se cítili dobře, utratili co nejvíc za drinky a zůstali v podniku co nejdéle,“ popisuje neobvyklé zaměstnání Dagmar.

Devět let dřiny na farmě

V baru se také seznámila se svým budoucím partnerem: o devět let starším mužem, který měl sedmiletého syna a žil na farmě svých rodičů. Dagmar se tak stala farmářkou. „Od rána do večera jsem byla v práci, vařila pro třicet lidí, uklízela velký barák nebo se starala o farmu. Měli jsme přes tisíc ovcí. V roce 2017 jsem dostala státní dotace na ornou půdu a nákup ovcí,“ líčí dnes šestatřicetiletá žena.

Anně Poislové z Brníčka se po více než šedesáti letech vrátil snubní prsten.
Seniorce z Brníčka se po desetiletích vrátil snubní prsten

Idyla života na farmě se však postupně měnila a Dagmar nakonec skončila zcela vyčerpaná v nemocnici na kapačkách. V této situaci narazila na Školu emoční nezávislosti.

Sólo cestovatelka

„Po letech jsem zjistila, že můj partner a jeho rodina ze mě chtěli jen vytáhnout peníze a vyřadit mě ze hry. Celých těch devět let na farmě jsem strávila v podstatě otročením,“ líčí Dagmar. Jedné noci v listopadu 2020 tak naložila auto a z farmy utekla. Následovaly dva roky soudních tahanic.

Polární záře nad Šumperkem, 10. května 2024
Nebeská show, která brala dech. Polární záře ohromila i nad Šumperkem

Rodačka z českomoravského pomezí svůj život radikálně změnila. Z farmářky se stala osamělou cestovatelkou. Projela 23 zemí, v poslední době nejdéle pobývala na Novém Zélandu. O svých životních a cestovatelských zážitcích sepsala se slovenskou spisovatelkou Soňou Bulbeck knížku Zkus cestu s Dagmar, kterou představí poslední květnový čtvrtek v knihkupectví Dobrovský v Brně.

„Jsem sólo cestovatelka. Když člověk chce práci, tak si ji najde, když ji neumím, tak se ji naučím a pak se zase posunu dál,“ vypráví drobná žena, která se momentálně stěhuje ze současného bydliště ve Velkých Losinách do Prahy.

Zde chce pokračovat v přednáškách, kromě domovů důchodců i ve školách. „Přednášky v domovech důchodců nebyl můj záměr, ale ti lidé byli nadšení už jen z toho, když jsem jim podala ruku,“ líčí Dagmar Honyisová.

Znovu na cesty

Přednášky nechce vést způsobem, jak to dělají jiní cestovatelé. „Chci předávat své prožitky a pozitivní energii. Chtěla bych přispět k tomu, aby se lidé nebáli změnit svůj život. Jestli potřebují někam jet, můžu jim předat informace. Pokud jsou nešťastní, můžu je povzbudit, aby v té situaci nezůstávali,“ vypráví žena, která nedokáže dlouho zůstat na jednom místě. Nedávnou si koupila obytnou dodávku, kterou si nechává upravit a s ní se chce znovu vydat na cesty.

Historik Drahomír Polách představil v šumperské knihovně svou knihu "Posledních 41 kroků od smrti. Proč?"
Bratrušovská tragédie? Řada věcí se mohla odehrát jinak

„Ptali se mě, jestli nemívám strach. Lidé mají strach, proto při cestování hledají někoho k sobě. Ale strach si tvoříme my. Když víme, co dělat, neztratíme se. Domluvím se rukama nohama, krizové situace na cestách zažívám každý den. Pochopila jsem, že k životu potřebuji málo,“ uzavírá cestovatelka Dagmar.