Tisíce lidí se ocitají na ostrovech, z nichž není úniku jinak než člunem či vrtulníkem. Anebo musejí čekat, až voda opadne. Tváří tvář běsnící katastrofě vládne stres a zoufalství, na mnoha místech boj o život.Takový obraz skýtala od pondělí 7. do úterý 8. července 1997 velká část obcí v blízkosti vodních toků na Moravě. Když voda opadla, připomínala krajina území, jímž prošla válka. Dojem umocňovaly vrtulníky zachraňující lidi a přivážející do odříznutých obcí zásoby potravin.

„Povodeň z roku 1997 považuji za největší katastrofu v moderních dějinách Moravy, protože měla opravdu mimořádné důsledky,“ řekl Antonín Kurfürst z Povodí Moravy. Rozsah katastrofy způsobila podle něj výjimečná situace, jakou meteorologové v této oblasti často nezaznamenají. Nad severní Moravou a Slezskem se srazil velmi teplý a vlhký vzduch od jihozápadu s proudem studeného a rovněž vlhkého vzduchu od severovýchodu. Srážku dvou front umocnil vliv vysokého pohoří na tvorbu mraků a následoval dva dny trvající prudký déšť, jaký nikdo nepamatoval.

Škody byly astronomické
Okres Šumperk to v celém Povodí Moravy odnesl nejhůř. Vodní příval zasáhl 45 ze 78 obcí okresu a způsobil škody za 4,258 miliardy korun. Šest lidí přišlo při povodni o život, čtyři z nich se utopili.

„Nejhorší pocit jsem zažil 7. července ráno v armádním vrtulníku, když jsme prolétali nad celým územím okresu. Lidé dole vnímali jen malý výsek zkázy, ale my shora jsme viděli tu strašnou spoušť a hrozivý rozsah katastrofy. Zajímavé také bylo, že když jsme varovali hasiče v Olomouci, že do čtyřiadvaceti hodin přiteče voda k nim, nevěřili nám a dělali si z nás legraci,“ vzpomíná Adolf Jílek, který jako tehdejší přednosta okresního úřadu působil v povodňovém krizovém štábu. Štáb řídil záchranné práce nepřetržitě čtrnáct dnů. „V tom vrtulníku jsem si taky uvědomil, jak byli naši předkové moudří, když původní sídla stavěli jen na kopcích. V údolních nivách se začalo stavět až od dvacátých let dvacátého století,“ dodal Jílek.

Voda brala domy i životy Velkou pomocí byla během povodní armáda „Bez vojáků a jejich těžké techniky bychom si vůbec neporadili. Naše obec byla jednou z nejvíc postižených, pětadvacet vojáků u nás setrvalo nejdéle – až do začátku listopadu. Bydleli v tělocvičně na obecním úřadu,“ uvedla starostka Jindřichova Arnoštka Krellerová (nez.). Jindřichov měl jednu z přímých obětí povodní – muž z osady Nové Losiny zmizel ve vodním přívalu poté, co proud vody strhl celý roh domu. Mnoho lidí přišlo o střechu nad hlavou a velkou část majetku. Jen v Leštině spadlo sedmnáct domů, za své braly ty z nepálených cihel, desítky dalších byly zaplaveny. Během noci ze 7. na 8. července se podařilo na několika lodičkách dostat do bezpečí jedenáct set lidí.

„Čekali jsme vodu od Moravy ve spodní části obce, ale tam nakonec koryto nepřeteklo, voda přišla z úplně opačné strany – od Lesnice, kde se protrhla hráz a během patnácti minut byla Leština zaplavená,“ říká Jan Kleibl, který byl v době povodní starostou Leštiny. V jednom ze zatopených domů zahynul na srdeční slabost muž, jehož tělo se z trosek podařilo hasičům vyprostit až za dva dny. „Myslím, že dramatické zážitky při povodni hodně ovlivnily psychiku starších lidí. Během dvou až tří let jsme pak zaznamenali zvýšený počet úmrtí,“ dodal Kleibl. Když voda opadla, bylo hlavním úkolem uklidit stovky tun trosek, nánosů bahna a věcí vynesených ze zatopených sklepů. „Podařilo se to během několika dnů, tři týdny nám pomáhali vojáci. Investice spojené s odstraňováním škod dosáhly pak sto milionů korun,“ sdělil bývalý starosta.

Jak přežít na ostrově
Jan Kubíček, který byl v době povodní starostou Bohdíkova, strávil nedobrovolně dva dny sám na obecním úřadu, který se proměnil v ostrov. Voda tekla po silnici kolem úřadu už v neděli odpoledne. „Na úřad neustále volali příbuzní našich lidí, chtěli vědět, jaká je v obci situace, tak jsme se domluvili, že tam zůstanu a o půlnoci mě někdo vystřídá. Ale už se za mnou nikdo nedostal. V noci na pondělí jsem vynášel věci z přízemí nahoru, nad ránem přestala jít elektřina. Nejhorší pak bylo to bezmocné čekání. Seděl jsem a poslouchal nárazy vody do zdí,“ vzpomíná Kubíček.

Od nedělního oběda musel vydržet bez jídla s jedinou tabulkou čokolády až do úterního odpoledne, kdy ho zachránili vojáci plující kolem na pontonu. Do člunu naskakoval z okna. I Bohdíkov měl svou oběť povodně. Stará paní byla dlouho uvězněná ve vodě, dostala zápal plic a o tři týdny později zemřela.
Těžký zásah dostala při povodni malá moravičanská osada Mitrovice, kde voda pohřbila osm domů a patnáct hospodářských budov. Hlavní povodňová vlna sem přišla až ve středu 9. července, kdy hladina na silnici sahala do výšky osmdesáti centimetrů a proud byl tak dravý, že se v něm nedalo jít. Hasiči museli všech sedmdesát obyvatel evakuovat.

„Osada se na dva dny proměnila v místo duchů, já jsem už noc na pátek trávil doma, byl to hrozný pocit úplné bezmoci. Teprve v sobotu a neděli se lidé začali pomalu vracet. Část hospodářských zvířat se podařilo dostat do bezpečí ještě před tím, že sem voda dorazila,“ vzpomíná Blahomír Stejskal z Mitrovic.

Povodeň nadělala dluhy
Pravý rozsah katastrofy vyšel všude najevo, teprve když voda opadla. Škody na obecním majetku se podařilo během pěti let opravit, ale za cenu velkého zadlužení obcí. Stát jim sice na opravy přispěl, ale dvacet procent nákladů musely hradit samy. Znamenalo to vysoké úvěry.
„Obec Jindřichov si musela vzít úvěr dvanáct milionů korun, což představuje jeden roční rozpočet. Úvěr jsme splatili teprve v roce 2003,“ řekla starostka Jindřichova Arnoštka Krellerová. Obcím poskytl stát také návratnou finanční výpomoc určenou na opravy bytů. Většinu těchto peněz obce dál půjčovaly občanům na opravy. Vrátit je musejí do konce letošního roku.