„Počasí nám to neumožnilo. S čluny jsme dorazili na řece Janě až osm kilometrů od jejího ústí do moře. Pak nás zastavil silný vítr a vlny. Několik dnů jsme čekali na lepší počasí, ale pak už bylo jasné, že by se náš pobyt neúnosně protáhl. Propadly by nám zpáteční letenky i víza. A tak jsme museli obrátit, vzdušnou čarou 220 kilometrů od cíle," říká Martin Strouhal, autor úspěšné knihy o Welzlovi a o jeho  putování na daleký sever.

Welzl si nevymýšlel

Přestože se filmař s neúspěchem těžko smiřoval, cesty do Jakutska rozhodně nelituje. Podařilo se ověřit a objasnit řadu údajů z Welzlova vyprávění, které mnozí polárníkovi současníci zpochybňovali.

„Například jde o anglická jména některých jeho kamarádů na Novosibiřských ostrovech. Od našich průvodců Jakutů z řad lovců a hledačů mamutoviny jsme se dozvěděli, že asi do roku 1915 byla na ostrovech americká obchodní stanice, která vykupovala kožešiny a odvážela je na Aljašku," říká Strouhal.

Pětičlenná expedice zjistila, že za Welzových dob se v těchto končinách opravdu těžilo zlato a dobývalo uhlí a že krajina s jezery plnými ryb a naplaveným dřívím na březích řeky Jany odpovídá přesně Welzlovu popisu.

„Když jsme místním lidem líčili Welzlovo putování Sibiří a jeho život na ostrovech, nepřipadalo jim na tom nic divného. Zkrátka jsme si ověřili, že si nic nevymýšlel," říká  filmař.

Od lovců získal snímky z Novosibiřských ostrovů, na nichž jsou obří skaliska s jeskyněmi. V jedné takové Welzl podle svých knih přebýval.

Expedice zamířila také na bývalou poštovní stanici na trase mezi Jakutskem a Irkutskem. Tudy musel Welzl na konci 19. století procházet. Potomci zakladatelů stanice ji udržují v původním stavu jako muzeum.

Na konci světa

Krajina na severu, kde už na březích Jany nerostou stromy, působí nehostinně a bezútěšně, zvlášť když se obloha zatáhne. Půdu pokrývá mech nasáklý vodou, stačí na něm chvíli postát a člověk stojí v kaluži.

Nejvíc beznadějně působilo na cestovatele nejsevernější město Nižnějavsk, kde marně čekali na lepší počasí. Za sovětské éry to byl významný přístav s patnácti tisíci obyvateli, dnes tu žije tři sta lidí.

„Je svět mimo civilizaci, město duchů s desítkami polozbořených domů, všudypřítomnými odpadky, močály a bahnem, které překonávají dřevěné lávky. Mnozí lidé působí jako trosky, o úrovni bydlení a hygieně radši nemluvit. Tam jsem měl opravdu pocit, že jsme na samém konci světa," líčí zážitky Martin Strouhal.

Svůj cíl dostat se až na novosibiřský ostrov Ljachovský ale nevzdává. Z jakutských průvodců se stali jeho přátelé, může se kdykoliv vrátit.

„Naši průvodci tvrdili, že dubnová zimní cesta přes zamrzlé moře je jistější než cesta na člunech. Taky jsme podcenili délku expedice. Měli jsme si pro ni vyhradit nejméně měsíc, a ne tři týdny. Pro místní lidi čas nic neznamená, jsou zvyklí putovat i měsíce a překonávat tisíce kilometrů," říká Martin Strouhal.

Věří, že se jednou podaří poponést Welzlovu pamětní desku k cíli na ostrovech, kde zábřežský rodák prožil nejhezčí léta svého života.