CELNICE

„Na cestu letadlem jsme vyrazili 15. června, když Roman potvrdil, že loď s Pragovkou již připlula do přístavu Port Aux Prince. Tam nás nejprve čekala procedura proclení automobilu. Strávili jsme při ní čtyři dny, než jsme s pomocí Romana a po dohadování s místními úředníky získali potřebná povolení.

Nakonec jsme si Pragovku museli v přístavu sami najít a vrcholem anabáze bylo zjištění, že v celém přístavu není žádná rampa, po které by se dalo z kontejneru sjet. Nepomohly intervence u ředitele přístavu, razítka, ani zaplacené poplatky.

Vše nakonec vyřešil Filip; postavil rampu z ojetých pneumatik, které jsme sesbírali po přístavu. Vypomohl si ještě kusem plechu a dvěma trámky. Pragovka tak poprvé ukázala své kvality jako terénní automobil s vysokou průchodností přes překážky

NA CESTĚ

Jízdu přeplněnými ulicemi za mohutného tropického lijáku jsem pak natáčel z korby Romanovy toyoty - s kamerou schovanou v igelitovém sáčku.

Na cestu do Baie De Henne jsme vyrazili 23. června. S napětím jsme čekali, jak auto přetížené nákladem humanitárního materiálu 240 kilometrů dlouhou cestu přežije. Pragovka ale jela velmi jistě, i když pomalu. A všude vzbuzovala pozornost. Před městem Gonaives jsme poprvé sjeli z relativně slušné silnice, protože ta byla zničená nedávným cyklonem.

Pragovka poprvé vjela mezi kaktusy a křoviska na provizorní cestu místy plnou bahna. Za městem Gonaives už silnice končila, dál vede jen provizorní uježděná cesta.

V BAIE DE HENNE

Z vydatného troubení jsme asi po 14 hodinách dorazili do osady. Obyvatelé nás již několik dní netrpělivě očekávali, a tak než jsme dojeli do centra vesnice, vítaly nás doslova stovky Haiťanů.

Přivítání bylo dojemné, pro mě o to víc, že jsem se opět setkal s lidmi, s kterými jsme si zde vytvořil již dříve přátelské vztahy. Pragovka byla u cíle cesty, která začala v Blatnici pod Sv. Antonínkem, vedla do Prahy, přístavu Bremenhaven v Německu, přes moře a nakonec napříč chudým ostrovem.

Druhý den jsme v obrovském vedru vyložili za pomoci místních humanitární náklad: invalidní vozíky, hračky pro děti, matrace, lavice a židle pro školu a také mnoho nářadí a elektrocentrálu.

Nakonec přišlo to nejtěžší - náhradní díly pro auto, z nichž přišel jako poslední na řadu asi 600 kilo vážící motor.

NEOCENITELNÁ POMOC

Lidé se ze všech věcí velmi radovali. Roman mě pověřil, abych zavezl dva invalidní vozíky do jedné chatrče, kde žijí postižené dívky Dodo a Jezila. Obě jsou upoutány na vozík a trpí proleženinami, které jsem kdysi také pomáhal ošetřovat. Děvčata byla od naší poslední návštěvy v lepším stavu, ale měla vozíky jen do interiéru, z kol zbývaly už jen ráfky.

Nové vozíky jsou neocenitelné. Další dny pak Filip pracoval na úpravách auta, aby vznikl větší prostor pro přepravu. Zaučoval také místního řidiče, kterému jsme říkali Makadne.

Po cestě bylo potřeba auto umýt. Vyrazilo s námi asi 15 Haiťanů a na kanálu, odkud se bere i pitná voda, vytvořili univerzální mycí linku, ekologie-neekologie. Na Haiti se prostě jakákoliv louže či říčka používá ke všem účelům včetně mytí aut a koupání jejich konkurentů - mul a oslů.

PRVNÍ ÚKOL PRO PRAGOVKU

Auto bude sloužit například pro přepravu dětí ze školy, pro dopravu materiálu či potravinové pomoci. V místní škole právě končil školní rok a. Roman Musil naplánoval první cestu Pragovky. Dětem dal jako dárek výlet do asi 40 kilometrů vzdáleného Moll Saint Nicolas.

Do skříně auta se vešel úctyhodný počet 46 dětí a učitelů včetně české dobrovolné pracovnice Charity Evy Dostálové z Loštic. Celou cestu bylo veselo. Bubnovalo se a zpívalo. V Mollu si děti prohlédly zbytky pevností z koloniální éry a vykoupaly se na pláží. Pro mnohé z nich to byl možná první výlet mimo vesnici.

LOUČENÍ

Po tomto výletu jako kameraman na misi končím. Rozloučení jsem nechtěl moc prožívat a natahovat. Třeba se sem zase někdy vrátím. Eva s Filipem zůstávají ještě dalších 14 dní. Makadne mi dává dopis pro zábřežského děkana P. Františka Eliáše. Dodnes s radostí vzpomíná, jak s ním při jeho návštěvě stavěl molo.

Když v hlavním městě nastupuji do letadla, už mě nemůže udivit ani to, že po startovací dráze procházejí davy místních s hrnci vody na hlavě a pobíhají tu osli. Když se letadlo odlepí od země, loučím se s chudým krajem haitské provincie Nord Ouest. Z okna sleduji vysoké hory a hnědou linku cesty, po které jsem se před několika dny s Filipem a Pragovkou kodrcali. Ukázala, že zlidovělý název „vétřaska“ ji opravdu sedí. Pro obyvatele Baie De Henne bude opravdovým pomocníkem.“

Martin Strouhal