Údolí mezi Horními Skorošicemi a vrchem Břidličný je podobné mnoha jiným v Rychlebských horách. Pozornější poutník však záhy začne tušit, že podél cesty vždy nebývaly jen louky a lesy.

Ze stráně vyvěrá upravený pramen. Na paloučku stojí železný kříž se zvonkem. A ořech s rozlomenou korunou nebo stromořadí lip do smrkového lesa také nepatří.

„Žila tu babička mé kamarádky. Na tom místě teď rostou tři velké lípy. Je dobře poznat. Kdysi tam hořelo, takže jeden strom má ohořelé větve a je zevnitř vykotlaný. V kopci naproti stávala hospoda,“ ukazuje Veronika Trunečková.

Je žákyní posledního trojročí montessori tříd základní školy ve Vápenné a dnes také průvodkyní novinářské návštěvy v tomto zapadlém údolí Rychlebských hor.

Dílna plná školáků

To už ale přicházíme do horní části bývalé osady, kde les přechází v louky s remízky. Od jednoho takového se ozývá řezání elektrické pily, tlukot kladiv a lidské hlasy.

Okolo drobné stavby pracuje skupina starších školáků. Někdo šroubuje lavice, jiný pro ně vrtá díry, další odváží štěrk.

„Ty plechy dozadu na ty dřeva a ty, Mathew, zařízni ty latě,“ rozděluje práci řemeslník František Vrána.

Jindy tu bývá až sedmnáct školáků, ale protože to vypadá, že se každou chvíli spustí déšť, přijela dnes jen skupinka těch nejstarších. I kdyby začalo pršet, už nezmoknou. Útulnu mají prakticky hotovou.

Školní projekt

„Předci jedné ze školaček z této vesnice pocházeli. Žáci v montessori škole v posledním trojročí mají udělat projekt. V praxi mají ukázat, co se teoreticky naučili. Sami přišli s tím, že chtějí postavit útulnu,“ vysvětluje Zdeňka Morávková, jak se školáci z regionu k práci v zaniklé osadě dostali.

Letos tu ostatně nejsou poprvé. V předchozích letech pod vedením Věry Ingrové upravili u bývalé hasičské zbrojnice pramen nebo vztyčili kříž na místě někdejší kaple.

Školáci při stavbě útulny rozhodně neplní roli pomocných dělníků. Sami vytvořili návrhy stavby a rozhodli, který zhmotní. V počítačovém programu nakreslili model stavby.

Sestavili její rozpočet, sepsali tiskovou zprávu a požádali o grant na úhradu stavebních nákladů. A nyní útulnu vlastníma rukama staví.

Znalosti v praxi

Řemeslník František Vrána a vedoucí projektu Zdeňka Morávková plní spíše role průvodců a poradců. Školáci na stavbě na horských loukách využívají znalosti z matematiky, geometrie, ale zdokonalují se i v manuálních dovednostech.

„Učí se celý balíček věcí, co to znamená, když se buduje taková věc,“ shrnuje Zdeňka Morávková.

Na první pohled útulna vypadá, jako by ji stavěli profesionálové.

„No, šlo by to udělat lépe, zádlaby tu nemáme,“ poznamenává Mathias, který měří latě na střeše.

Dvě stě obyvatel

V osadě Kamenné žilo před druhou světovou válkou bezmála dvě stě lidí v šestačtyřiceti domech. Život zde nebyl jednoduchý. Průměrná nadmořská výška Kamenné je šest set metrů a jedinou vodorovnou plochou zde často bývala jen podlaha uvnitř domů.

V osadě nicméně stála hasičská zbrojnice, hospoda či kaple, byla do ní i zavedena elektřina.

Po druhé světové válce byli němečtí obyvatelé vysídleni a českými přistěhovalci se odlehlou osadu s těžkými životními podmínkami plně dosídlit nepodařilo. Poslední obyvatelé odešli v 50. letech a zbylá stavení zlikvidovala armáda v roce 1961.

Mezi pozůstatky lidské činnosti patří hromady kamení, které tu a tam leží na horských loukách.

„Že jde o pozůstatky domů, se pozná podle toho, že v hromadách jsou staré kachle nebo kusy železa. Pořád tu nacházíme lžíce a spoustu střepů, dokonce někdy i nerozbité nádoby. Další hromady jsou snosy kamenů z políček,“ říká Zdeňka Morávková.

Osmdesát let po válce zůstává Kamenná opuštěným místem. Kromě zemědělců nebo lesníků sem občas zavítají jen náhodní turisté. Právě těm má útulna sloužit jako úkryt. Podobných míst, kde by se mohli skrýt před nepříznivým počasím, není ve zdejší krajině mnoho.

Osmnáctého června však Kamenná ožije. V 16 hodin se uskuteční slavnostní otevření útulny, kterému o hodinu dříve bude předcházet studentské divadlo na různých místech osady. V rámci programu vystoupí také Jaromír Švejdík, Richard Baksevanidis, Jan Audrlický a Prune.