Do And se vypravil se Zábřežanem Vítem Olžbutem. Na zdolání obou vrcholů včetně aklimatizačního výstupu na 5266 metrů vysoký vrchol sopky Iliniza měli dvacet dní čistého času.

„Věděli jsme, že dvacet dní je doba poměrně krátká, protože trasy na oba hlavní cíle jsou velmi dlouhé. Musí se nastupovat v noci s čelovkami na hlavě, aby člověk včas zdolal převýšení. Leckomu se výstup nezdaří už kvůli drsným klimatickým podmínkám. Pohoří je blízko Tichého oceánu, který přináší extrémní počasí s častými zvraty, nepříjemné pro lezení," vypráví Zdeněk Mikula.

S kolegou se po Ekvádoru pohybovali autobusem, zažili i stopování na Panamerické magistrále, která protíná celou Jižní Ameriku.

„Autobus zastaví kdekoliv, když uvidí někoho stát u silnice. Jízdenky jsou velmi levné, sto kilometrů jízdy za dva dolary. A my jsme všude byli středem zájmu už kvůli své výšce. Místní obyvatelé jsou totiž hodně malí, takže jsme nad nimi čněli jako majáky. Řidič nám pokaždé podal ruku, když jsme nastupovali," říká cestovatel.

Zážitkem byla pro oba i návštěva města Latakunga, správního střediska oblasti, kde se obě hory nacházejí. Když přijížděli, zrovna městu mu vládly tradiční trhy, na které se sjíždějí indiáni z širokého okolí. Jsou to příslušníci dvou horských kmenů – Kečuové a Otavalové, kteří žijí  v celé oblasti horského masivu.

„Přijeli jsme do největšího šrumce obchodování. Všude trhovci a ženy s typickými klobouky na hlavě a s dětmi v šátcích na zádech. Žádný pocit nebezpečí jsme tam nikde nezažili. Lidé se chovají slušně, ani taxikáři se nesnaží obrat cizince," popisuje Zdeněk Mikula.

A pak už Cotopaxi – 5897 metrů vysoká sopka, na jejíž vrchol se nastupuje z výchozího bodu ve výšce 4600 metrů nad mořem. Horolezce tedy čeká převýšení téměř třináct set metrů.

Místní praxe velí, že cizinců mířících na vrchol se ujímají horští vůdci - průvodci znalí poměrů a terénu. „Jenomže my jsme chtěli vylézt nahoru sami a průvodce jsme odmítli. Moc se jim to nelíbilo, jde jim samozřejmě o kšeft," líčí horolezec.

Výstupové  trasy měli Češi nastudované z domova, realita byla ovšem úplně jiná. Terén se totiž mění ze dne na den, jak se vytvářejí nové a nové trhliny. Pokaždé jde v podstatě o prvovýstup.

Nejhorší bylo neztratit v té spleti trhlin směr. Vyráželi o půlnoci s rozsvícenými čelovkami, panovalo mrazivé a větrné počasí, nahoře je ale přivítalo slunečno a nádherný rozhled. Viděli i do kráteru a cítili jemný zápach výparů sopky.

Na řadě je Chimboraso

Snahu dostat se o sto kilometrů dál na druhý cíl výpravy, 6310 metrů vysokou Chimboraso, provázely opět střety s místními agenturami, které nabízejí za šest set dolarů horské vůdce.

Když se totiž česká dvojice ve městě Riobana informovala o počasí a lezeckých terénech, šéf agentury Čechům natvrdo řekl, že bez průvodců se nahoru vylézt nedá.

Češi ale trvali na svém a pronajali si taxi až ke vstupní  bráně národního parku a dál k chatě Wimper ve výšce 4800 metrů, kde je správce a kde se přespává před výstupem.

Samozřejmě sem nemíří jen horolezci, ale i výletníci, kteří se jen pokochají výhledem a jedou zpátky. Už u vstupní brány na Čechy čekali správci národního parku.

„Věděli, že se blíží dva běloši, kteří nechtějí horského vůdce, a hned na nás nastoupili. Na korbě auta viděli batohy a cepíny, ty nám chtěli zabavit. Hodinu trvalo, než jsme je přesvědčili a mohli pokračovat," líčí Zdeněk Mikula.

Nástup labyrintem ve skalnaté stěně na horu Chimboraso je orientačně hodně složitý. Nejprve je nutné dostat se do horského sedla. Za dobré viditelnosti to jde, ale za tmy nebo v mlze se člověk může snadno ztratit. Výprava musí zdolat převýšení jeden a půl kilometru. Na chatě byli s Čechy i dva Švédové, muž a žena, kteří horského vůdce měli.

„Byli jsme rádi, že nahoru nepůjdeme úplně sami. Vyráželi jsme hodinu před půlnocí s čelovkami na hlavě a snažili se držet švédských stop. Směr se mi moc nezdál, protože stopy vedly jihozápadně.  Po hodině výstupu jsme někde napravo zahlédli blikající světla, rychle se přibližovala a pak už šli Švédové proti nám. Ženě bylo špatně, zřejmě nezvládla aklimatizaci, a tak se vraceli. Na konci jejich stop jsme se pak ocitli v labyrintu trhlin, zlomů a ledopádů. Navzájem jsme se jistili. Teprve po dalších třech hodinách lezení jsme se dostali na jižní žebro, tedy na klasickou cestu nahoru. Bylo patnáct pod nulou," vypráví postřelmovský horolezec.

Na vrchol Chimborasa dorazili Češi ve dvě odpoledne a pohled, jaký se jim naskytl, byl vskutku impozantní. Rozvrásněný terén s ledovými kužely, mezi nimiž se člověk musí proplétat. „Ani na Pamíru jsem něco takového neviděl," říká Zdeněk Mikula.

Při zpáteční cestě se snažili najít původně plánovanou správnou trasu, ale nakonec ji netrefili a stejně jako nahoru opět lezli mezi trhlinami jihozápadní stěny. Do chaty dorazili až v osm večer. Padli únavou, ani neměli sílu se najíst.

Pralesem na další sopku

Druhý den pak vyrazili pěšky k bráně národního parku a tam počkali na autobus. Byli mimořádně spokojeni, protože se jim podařilo zlézt dvě hory a do odjezdu zbýval ještě týden.

Zajímaly je amazonské pralesy, a tak přejeli do národního parku Sangaj, v němž je přitahovala 5012 metrů vysoká činná sopka Tungurahua. O dva měsíce dříve vulkán soptil a podle informací místní cestovní agentury na jeho vrcholu od té doby nikdo nebyl. Čechům cestu nedoporučovali, ale Mikula s Olžbutem se odradit nedali.

Autem se nechali odvézt do výšky 2800 metrů a odtud je čekal kilometr převýšení – nejprve cesta bujnou pralesní vegetací deštného pralesa.

„Prodírali jsme se zelenými tunely plnými orchidejí. Když jsme se dostali nad úroveň pralesa, postavili jsme stan, vzali si vodu a jen nalehko oblečeni se vydali po hřebeni na vrchol. Potkávali jsme koryta ztuhlé lávy, z průduchů vycházel dým. Stmívalo se, když jsme v devět večer stanuli kousek od dýmajícího vrcholu, kde byl cítit sirný zápach. Už za tmy jsme pak s pomocí GPS mířili na hlavní zaledněný vrchol, kde teploměr ukazoval pět pod nulou. Míjeli jsme kráter. Byl to divný pocit stát na něčem, co je pod nohama živé," vzpomíná Zdeněk Mikula.

V Otavalu, kam ze sopky zamířili, zažili další indiánské trhy. Taška plná banánů za dolar, v nabídce i hovězí steaky, vynikající rýže nebo pečená morčata. A mezi masem visel na tržnici i stažený pes – pro místní zřejmě delikatesa.

K domlouvání stačila jednoduchá angličtina a pár španělských slov. A ruce a nohy. „Jazyky sice neumím, ale domluvím se všude. A mám rád samostatnost. S horským vůdcem bych na vrcholy nelezl, protože to se člověk okrádá o sportovní zážitek," říká Zdeněk Mikula.

Jeho cestovní deník už by vydal na knihu. Některé kapitoly by v ní byly hodně dramatické. Patří k nim třeba drama na Tian Šanu, kde zažil pád laviny, v níž zemřelo jedenáct lidí, nebo pád do ledové trhliny v Pamíru, kde bojoval o život a vyvázl jen se štěstím.

Dramatický byl i před dvěma lety výstup na vrchol Pik Lenin v Pamíru, kam vyrazil se synem Jakubem. Dojít k cíli znemožnilo dvojici extrémní počasí a Jakubovy omrzliny. Na zpáteční cestu se otočili, když jim k cíli zbývala už jen hodina cesty. Bylo to na poslední chvíli.