Na štítu staroměstské restaurace se vyjímá modrá koule, která shazuje bílé kuželky. Bowling Pod Javorem funguje už patnáct let. I když je všední den podvečer, dráha je obsazena skupinami hráčů.
„Zájem je, ale hlavně ze strany turistů, pak když jsou lyžařské kurzy. Každé pondělí tu trénuje Staroměstský bowlingový klub. Je to parta žen, která se tu schází pondělí co pondělí patnáct let,“ popisuje Václav Sitta.
Rodinný podnik z velké části živí turisté. Je ostatně první, na který návštěvníci při příjezdu z vnitrozemí na Staroměstsko narazí. Kromě strategické polohy je pro Sittovy výhodou i fakt, že podnikají ve vlastním.
„V dnešní době po koronaviru všechno prochází změnami. Chodili k nám kartaři, teď chodí do garáže. Nemáme žádné zaměstnance, podnik provozujeme jen jako rodina. Přinutil nás k tomu i koronavirus, protože jsme si nedovolili platit pět zaměstnanců, když nebyly žádné kšefty. Dělali jsme rozvoz pizzy, různé akce, hody, ale doba je teď taková, že jsme sami,“ vysvětluje Václav Sitta, který podnik provozuje s manželkou a rodiči.
Ze strojaře hostinským
Čtvrt století pracoval jako strojař a obráběč kovů v šumperské firmě Pramet. Před patnácti lety se jeho rodiče rozhodli vybudovat bowling a požádali jej, jestli by jim nepomohl jako údržbář.
„Bylo to pro mě zásadní rozhodnutí po těch 25 letech s prací ve fabrice seknout, ale řekl jsem si, že začnu nový život. A už jsem tu patnáct let. Možná bych z toho měl špatný pocit, kdybychom byli nálevna. Ale protože k nám chodí turisté, rodiny s dětmi a Staré Město vejde ve známost i v Praze nebo Brně, člověk z toho má dobrý pocit,“ svěřuje se pětapadesátiletý muž.
V budoucnu by se chtěl vrátit k ubytování, aby byl podnik opět restaurací s penzionem. „Máme plán, že uděláme badminton. Koupili jsme starý statek. Lidé jezdí méně na ubytování, chtěli bychom vybudovat stání pro karavany, zavést služby pro ty, kteří tráví dovolenou ve vlastním autě,“ nastiňuje Václav Sitta.
Interiér s letadly
Interiér podniku zdobí modely letadel. „Na svědomí“ je má Václavův bratr, který už od tří let věděl, že bude létat s letadlem. To se také stalo, je profesionálním vojákem. Ostatně i Václav prožíval základní vojenskou službu velmi neobvykle. Absolvoval ji v letech 1988 a 1989. Angažoval se při ní v opozičních aktivitách.
„Jsem katolík a za komunistů se katolíci v Šumperku tajně scházeli. Člověk nemohl projevovat svou víru a taková činnost byla zakázaná. Četli jsme nepovolenou literaturu, rozšiřovali samizdat. A když jsem se na vojně zapojil do podobné činnosti, už jsem měl průpravu, co říkat, kdyby mě třeba policista chytil s nějakými dokumenty,“ vzpomíná.
Podepsal Několik vět
Václav sloužil v Praze na Ruzyni u silničního a stavebního vojska. Druhý rok vojny se dostal do automobilového skladu. Zatímco jeho kamarádi bojovali proti komunismu poslechem zahraničního rozhlasu nebo pokoutnou výrobou pálenky, Václav Sitta konal jiné aktivity.
„Chtěl jsem se zapojit, ale nikoho jsem tam neznal. Zrovna vyšla výzva Několik vět, tak jsem ji podepsal. Připsal jsem odůvodnění, papír jsem ještě vyzdobil, nakreslil jsem na něj Mickey Mouse oblečeného v české vlajce,“ popisuje.
Na vojně se také rozhodl, že se seznámí s Havlem. „Přinesl jsem mu podepsaných těch Několik vět. Byl jsem tam dvakrát. Jednou nebyl doma, podruhé jsem mu to předal. Václav byl tehdy v base, otevřel mi jeho bratr Ivan. Když uviděl uniformu, tak v něm hrklo. Měl jsem plán, že se nechám pozvat na kafe, že si s ním popovídám. Nakonec jsem jenom řekl: ‚Tady máte Několik vět, které jsem podepsal‘ a odešel jsem. Byl jsem neskutečně nervózní,“ vzpomíná.
V uniformě chodil i na demonstrace. Z problémů se mu podařilo pokaždé vykroutit. „Párkrát mě sebrali. Ale já jsem se tvářil, že jsem jen na vycházce nebo že tam něco hledám. Později při demonstracích bývaly vycházky zakázané. Chodíval jsem na ně v civilu. Kdyby mě tehdy zabásli a přišlo se na to, že jsme voják, byl by to pěkný průšvih. Ale to jsem si tehdy neuvědomoval. Když jsem pak viděl v průchodu na Národní třídě ty krvavé otisky, člověku to dodalo odvahu. Asi jsem se pak i méně bál,“ uvažuje Václav Sitta.
Pomoc Ukrajině
Aktivní je i v současné situaci. Jeho manželka je Ukrajinka, pochází z Ternopilské oblasti nedaleko města Ivano-Frankovsk.
„Moje manželka je v kontaktu s místem, odkud pochází. Potřebují tam hlavně vybavení pro hasiče nebo hlídky, které v noci dohlíží na různé objekty. Byl požadavek, abychom nashromáždili teplé tmavé oblečení. Plus když budou přilby, kukly, rukavice. Kontaktovali jsem staroměstské hasiče, okamžitě nám přišli vstříc, během půl hodiny přivezli staré vyřazené oděvy. V sobotu si půjdeme vybrat vyřazené přilby. Až bude nashromážděné množství na auto, přijedou z Polska a okamžitě se odváží na hranici,“ říká chvíli poté, co do restaurace přijde jedna ze Staroměšťaček s taškou s oblečením. (Rozhovor vznikal ve čtvrtek 3. března, pozn. red.)
Angažovanost není u Václava Sitty ojedinělá. Před půl rokem se například účastnil protestu proti uvěznění ruského opozičního aktivisty Alexeje Navalného. „Žádnému člověku by nemělo být jedno, když se kdekoli ve světě děje nějaké bezpráví,“ uzavírá.
