„Máme tu kozy dvou plemen. Česká bílá krátkosrstá je ta rohatá. Ta je z našich původních koz, má deset let. A světle hnědý kozel je anglonubijský. A toto jsou jeho dcery, jsou zkřížené, mají delší uši. Postupem času jsme zjistili, že je lepší to zkřížit. Mají lepší vlastnosti co se týče mléka a celkově jsou odolnější,“ představuje Pavel Nýdrle zvířata ze svého stáda.

O kozách se traduje, že jsou mlsné, tvrdohlavé a utíkají. Tuto pověst jejich chovatel potvrzuje.

„Kozy moc dobře ví, co je dobré. A pokud utečou, můžete si být jisti, že jdou po tom nejdražším, co nejvíc chcete, aby zrovna rostlo,“ říká. Takový salát koza zlikviduje během pár vteřin, u Nýdrlů ale už poněkolikáté zakládají třeba i sad.

„Několik let po sobě jsme kupovali ovocné stromky, pěkné, metr a půl vysoké. Zasadili jsme je a mysleli jsme si, že kozy už nemůžou utéct, protože je tam elektrický ohradník, výběh mají oplocený a různě zabezpečený. A stejně si najdou způsob, jak se dostat ven, stromky okoušou a ony zajdou. Za těch osm, devět let bychom normálně už měli pomalu jablka. Místo toho jsme letos zase koupili nové stromky,“ popisuje peripetie se svéráznými zvířaty Pavel Nýdrle.

Měli jsme obrovské štěstí

Farmu vlastní se svou ženou Hankou. Hospodářství ve Staré Červené Vodě koupili před desíti lety. Ani jeden z nich není místní. On pochází z Hořic v Podkrkonoší, ona z Jeseníku.

„Chtěli jsme si takový statek zřídit někde ve zdejším kraji. Inzerát na tento dům jsme viděli poprvé v roce 2010, na podzim 2011 jsme ho koupili. V tu dobu se takové hospodářství dalo ještě relativně slušně pořídit. Hlavně k tomu byly pozemky. Dnes třináct hektarů těžko někde koupíte. Měli jsme obrovské štěstí,“ poznamenává Pavel Nýdrle.

A proč kozí farma? Pracoval pro jednu francouzskou firmu, relativně často jezdil do Francie, kde se dostal ke kozím sýrům. Myšlenka na kozí farmu mu tak zakotvila v hlavě.

Hospodářství, zvířátka

„Když jsme s Hankou začali plánovat rodinu, uvažovali jsme, co bychom mohli dělat, abychom to dělali spolu a já abych tolik necestoval. Oba máme blízko ke službám, k pohostinství. Začala uzrávat myšlenka penzionu a něčeho k tomu. Hospodářství, zvířátka. Řekli jsme si, že budeme ubytovávat lidi a vyrábět domácí produkty,“ popisuje původním povoláním vyučený kuchař.

O hospodářství se manželé starají ve dvou. Náročnost péče o zvířata i ekonomika chovu je donutila čtyřicetihlavé kozí stádo zmenšit. Na statku naopak přibyla kráva. Z čerstvého mléka každý den vyrábí sýry, na gril i korbáčiky, jogurty, kysanou smetanu nebo máslo. A věnují se ubytování. Na jejich statek míří zejména rodiny s dětmi.

Dům číslo popisné 23 má své kouzlo. Podle architekta jeho přední část pochází z poloviny devatenáctého století.

„Když jsme ještě nebyli nastěhovaní, navštívili nás původní obyvatelé. Nahlásili se přes místního faráře, že by rádi viděli, kdo to tu koupil. Přijelo jich autobusem patnáct, mezi nimi Gerhard, kterému bylo v pětačtyřicátém roce čtrnáct let. Ledacos si pamatoval. Mimo jiné nám přivezli svůj rodokmen a díky němu víme, že už v roce 1726 tu stoprocentně žili,“ uzavírá červenovodský farmář.