Kdo byl Jan WelzlJan Eskymo Welzl se narodil v roce 1868 v Zábřehu. Pěšky procestoval Sibiř, mnoho let žil v Arktidě, na Novosibiřských ostrovech a na Aljašce. Živil se jako lovec a obchodník. Po ztroskotání lodi byl ve dvacátých letech zadržen v USA, a protože neměl žádné doklady, byl jako nežádoucí osoba poslán do Evropy. Díky tomu se v roce 1927 krátce vrátil do rodného Zábřehu. Během půlročního pobytu ve městě vzbudil svými historkami z dalekého severu obrovský zájem. Novinářům pak nadiktoval své zážitky a vzpomínky, které vydaly na několik knih: například Třicet let na zlatém severu, Po stopách polárních pokladů nebo Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě. Welzl vzbudil takovou senzaci, že ho dokonce přijal prezident Masaryk. V roce 1929 se pokusil vrátit přes Beringovu úžinu na Novosibiřské ostrovy, ale skončil v kanadském Dowson City. Tam v roce 1948 jako osmdesátiletý zemřel.

„Bez internetu, který propojuje lidi na celém světě, by to nebylo možné," říká Martin Strouhal. Tentokrát se o propojení postaraly jeho webové stránky věnované Welzlovi, kde jsou také informace o knize Svoboda pod bodem mrazu. V ní Strouhal v roce 2009 shrnul dosavadní bádání o slavném polárníkovi. O zaslání knihy ho požádal Američan Sebastian Sanzota, a když mu Martin Strouhal knihu poslal, následovala ona překvapivá zásilka kresby, fotografie a časopisu zároveň s prosbou o překlad německého textu na rubu snímku.

„Američan ty věci koupil v antikvariátu společně s anglickým překladem Welzlovy knihy Po stopách polárních pokladů. Když se o osobnost Welzla začal zajímat, narazil na moje webové stránky. Ty nás propojily," vysvětluje Strouhal.

Fotografie zachycuje Welzla u makety mamuta a s obří kostí v ruce při jeho návštěvě Národního muzea v Brně v roce 1929. Rub snímku popsal Welzl německy svým typickým úhledným rukopisem. Mimo jiné uvádí, že kost, kterou drží, byla kdysi součástí velrybího ocasu. „Tyto artefakty nejsou v mém vlastnictví, ale ilustrují, co vše jsem nacházel při svých cestách Sibiří," stojí na rubu fotky.

Kresba pak zachycuje zvláštní postavu člověka s podivně tvarovanou hlavou a po okrajích je popsána Welzlovým vysvětlujícím komentářem.

Fotku i kresbu věnoval Welzl v roce 1930 muži, který si přečetl jeho knihu a osobně ho navštívil v Dawson City – Johnu Buddhuemu. Ten si po letech na neobvyklé setkání vzpomněl a napsal v roce 1970 článek do amerického časopisu Search Magazin. Pro časopis také překreslil původní Welzlovu kresbu.

„Kolem roku 1930 jsem byl v Dowson City na Yukonu v Kanadě. Tam jsem potkal fascinujícího starého chlapíka jménem Jan Welzl. I když byl Čech, byl to typický německý typ, trochu podsaditý, žoviální a s mohutným knírem. Jeho angličtina měla těžký přízvuk. Kdysi byl dobrodruhem v polárních oblastech a měl mnoho zajímavých příběhů k vyprávění. Mezi nimi byl i ten o soukromé výpravě k severnímu pólu. Pólu nedosáhla, na 86 stupni severní šířky však objevila kolonii lidí malého vzrůstu, kteří byli oblečeni jako Eskymáci, ale měli zcela zvláštní obličeje. Dal mi kresbu jednoho Kubuyuruku, jak je nazýval," napsal Buddhue. Podle jeho článku se výprava s podivnými Eskymáky nemohla domluvit, protože nemluvili žádným eskymáckým nářečím, které by členové výpravy znali. Komunikace probíhala v gestech.

Kresbu zvláštního Eskymáka věnoval Welzl v roce 1930 Američanu Johnu Buddhuemu. Teď se kresba vynořila v antikvariátu v Ohiu.„Welzlův popis nebyl moc srozumitelný, ale chápal jsem to tak, že ti lidé odletěli něčím, co se s nimi prudce vzneslo do vzduchu, což bylo provázeno obrovskými plameny, které rozpustily sníh a led v okolí. Jedna interpretace Welzlova příběhu je, že Kubuyurukové byli mimozemšťané a odletěli v UFO," napsal John Buddhue.

Je možné, že Welzlovi při setkání špatně rozuměl, protože zmínka o setkání s Eskymáky je v přímém rozporu s popiskami, kterými obklopil nakreslenou postavu sám Welzl. Z nich vyplývá, že výprava vedená v roce 1911 kapitánem Tamarakem našla člověka zmrzlého v ledu. Na břicho postavy Welzl napsal „zahynulý před tisíci lety", nad hlavu mu připsal slova „marťanští lidé". Možná výpravě tento mrtvý připadal jako člověk z jiné planety, protože se malým vzrůstem i vzhledem nepodobal běžným lidem. U obrázku jsou připsána také jména členů polární výpravy – a stejná jména Welzl uvádí při popisu výpravy ve své knize Po stopách polárních pokladů, kterou podle jeho vyprávění sestavili spisovatelé Bedřich Golombek a Edvard Valenta.

Jan Eskymo Welzl.Zajímavé svědectví podal John Buddhue o samotném Welzlovi. Budil v něm dojem čestného muže. „Je také možné, že Welzl byl vizionářem. Jeho věk jsem odhadoval na více než sedmdesát let, ale přesto byl doslova posedlý perpetuem mobile. Ukázal mi několik krásně provedených výkresů perpetuálního stroje a zdálo se mi, že by to mělo fungovat – i když sám vím, že to není možné. Poslal mi později dopis, ve kterém psal, že jeden stroj postavil a že fungoval," napsal Buddhue a potvrdil tak sympatický dojem, jakým Welzl působil i na většinu lidí, kteří se s ním setkali.

Pro budoucnost a světovou rodinu welzlologů tedy zachoval John Buddhue dvě vzácné památky na Welzla - jedny z mála, protože po Welzlovi se jinak nedochovalo téměř nic hmatatelného. Pouze jeden jeho rukopis knihy, vlastnoručně malovaná mapa, pár fotek a dopisů.

Mnoho lidí pochybovalo o tom, že Welzl skutečně prožil to, o čem vyprávěl. Řadu jeho svědectví považovali za nevěrohodná a Welzla pak za prostoduchého strejce, který to neměl v hlavě úplně v pořádku.

„Ale já myslím, že hlavu v pořádku měl a že mnoho nedorozumění vznikalo způsobem jeho mluvy a také přepisem vyprávění. Zajímavé je, že postupně se potvrzuje řada jeho údajů, o kterých se dřív pochybovalo. Na příklad to, že na Novosibiřských ostrovech obchodoval s Američany nebo že tam byly na povrchu velké zásoby uhlí. Potvrzuje se i reálnost jeho popisu krajiny na ostrovech a na březích řeky Jany," říká Martin Strouhal. Na své sibiřské expedici, která se v roce 2012 dostala až na dohled ústí řeky Jany do moře, získal filmař od místních Jakutů informaci, že asi do roku 1915 na ostrovech opravdu působila americká obchodní stanice, která vykupovala kožešiny a odvážela je na Aljašku. Welzl si nevymýšlel.

Jako první se s nejnovějším úlovkem welzlologického bádání seznámili návštěvníci besedy s Martinem Strouhalem, která byla jednou z akcí letošního festivalu Welzlování v Zábřehu. V minulých letech věnoval Strouhal Welzlovi už televizní dokument, natáčel i na Aljašce u Janova hrobu a osadil na něm pamětní desku. V roce 2009 vydal o Welzlovi obsáhlou a bohatě vypravenou publikaci Svoboda pod bodem mrazu a rád by teď připravil její nové a rozšířené vydání obohacené mimo jiné i o poznatky z nedávné expedice. Ta měla v roce 2012 namířeno ve Welzlových stopách až na Novosibiřské ostrovy, nepřízeň počasí ji však předčasně ukončila. V knize by nechyběla ani kresba podivného „Eskymáka z Marsu" – největší objev welzlologie za posledních deset let. Jedna záhada zůstává:: jak se se asi předměty do antikvariátu v Ohiu dostaly?