Bylo pondělí 24. února 1969, půl roku po okupaci sovětskými vojsky. Ospalé zimní ráno na železniční průmyslovce v Šumperku s kasárnami plnými ruských vojáků za rohem. Třída osmnáctiletých kluků s vidinou maturity před očima a mezi nimi Jan Zajíc. V červenci toho roku by mu bylo devatenáct.

Nikdo ve škole nevěděl, že se jich už nedožije. Mnozí tušili, co chystá, i když tomu pořád nevěřili. Jen on sám už byl rozhodnutý. Věděl, že zítra zemře v plamenech. Těžko pochopit, kde k tomu vzal sílu a vnitřní odhodlání. Ladislav Kulil, který tehdy na škole učil odborný předmět, si to ráno dobře pamatuje.

„Mám ho před očima. Seděl ve druhé lavici před katedrou, a jen jsem vstoupil do třídy, začal diskutovat. Přede všemi kategoricky prohlásil, že po první živé pochodni Jana Palacha musí následovat druhá a další, aby se národ probudil k odvaze. Vůbec mě nenapadlo, že tím myslí sebe. I tak jsem mu ale oponoval, že takové sebeobětování nepovažuji za správný způsob protestu,“ vzpomíná profesor a dodává: „Byl bych rád, aby si dnes mladí lidé uvědomili sílu jeho oběti.“

Ráno 25. února se Zajíc ve škole už neobjevil. Seděl ve vlaku a s mladším kamarádem Janem Nyklem mířil do Prahy. Naposledy tam byl v lednu, kdy spolu s dalšími držel protestní hladovku před pohřbem Jana Palacha. Tam se spřátelil se studentem teologie Oldřichem Vítem. Jemu se svěřil, že by se také dokázal upálit. Plakal, když kolem něj v Pařížské ulici šel tichý pohřební průvod.

Večer před odjezdem do Prahy Jan rozdával kamarádům své věci, všichni věděli proč, nikdo ale nevěřil, že se k činu odhodlá. Nejspíš tomu nevěřil ani jeho průvodce Nykl, protože Jan působil klidně. „Dělal si ze mě legraci, že se třepu. Sám natáhl ruku – ani se nehnula. Co se bojíš, řekl mi. To všechno shoří,“ vzpomínal později Jan Nykl. Z vlaku vystupovali jako poslední, opatrně; mysleli, že na ně budou čekat.

Ve škole už mezitím třídní profesor Malec zjistil, že Zajíc chybí. Okamžitě informoval ředitele, ten policii, ještě byl čas Jana zastavit. Ale vyšetřovatelé byli příliš pomalí. V Praze nikdo nečekal.

Na Václavském náměstí pak chlapci prolézali pasáže a průjezdy. Potkali spolužačky Blanku Škrobánkovou a Dášu Adámkovou, které do Prahy dojely v rámci praxe jako vlakvedoucí. Věděly, k čemu se Jan chystá. Bylo to veřejné tajemství.

Všechno měl promyšlené. Koupil dva kufry, do nich lahve s benzínovým ředidlem a pastu na parkety, jeden kufr uložil v úschovně na nádraží, lístek dal kamarádovi spolu s dopisem pro studentku gymnázia Evu Vavrečkovou. Ta se měla stát 8. března třetí pochodní. Na nádražním záchodě se Jan namazal po celém těle pastou na parkety. Předtím koupil taky koudel a vařečku, chtěl si udělat pochodeň a vyběhnout s ní na náměstí. Plán mu úplně nevyšel.

S průvodci se Jan rozloučil u Domu potravin a šel dolů náměstím. V průjezdu domu číslo 39 vypil kyselinu a zapálil se. Ven se mu ale vyběhnout nepodařilo. Průvan zřejmě oheň okamžitě rozdmýchal, navíc procházející policista ho zatlačil zpátky. Jan se přitiskl ke zdi, roztáhl ruce a na místě uhořel. Na zdi se otiskl zčernalý tvar kříže.

„Až budete číst tento dopis, budu už mrtev, nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mě. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím,“ četli pak jeho poslední vzkaz Janovi rodiče. Dopis končil slovy: „Nenechte ze mne udělat blázna. Pozdravujte kluky, řeku a les. Sbohem a odpusťte. Honza.“

Jeho maminka mu přání splnila. Už 7. března poslala studentům do Šumperka dopis. „Kéž by jeho ideály se staly skutečností! Kéž by naše drahá vlast jeho obětí ožila!“ psala. Už v dalším listu z konce března ale napsala: „Obáváme se, že plaménky vašich čistých mladých srdcí budou slabé v těchto temnotách.“ Jejich obava se bohužel naplnila. Janova oběť národ neprobudila a jeho jméno se po léta nesmělo v Šumperku ani vyslovit. Zajícův čin a památku mohli lidé svobodně uctít až o dvacet let později.

Škola připomene Zajícovu památku

Šumperk - Šumperská průmyslovka, na které Jan Zajíc před čtyřiceti lety studoval, si výročí jeho smrti připomene ve středu 25. února. Vzpomínková akce začne v 10 hodin u pamětní desky na budově školy a pokračovat bude ve škole vernisáží výstavy Světlo naší svobody, která představí práce studentů výtvarných oborů. Ve čtvrt na dvanáct se studenti přesunou do kina Oko, kde je na programu promítání dobových dokumentů a také vzpomínka pamětníků. Akce je přístupná i veřejnosti.