Neradostná část jeho života se začala psát 1. dubna 1942. Bylo mu šest let a do té doby bydlel s bratrem, jednovaječným dvojčetem, se sestrou a rodiči v Nesovicích na Vyškovsku.

Pietní vzpomínka na oběti holokaustu v Osvětimi.„S tetou, matkou, sourozenci a dalšími příbuznými jsme odjeli do Terezína. Byl to jeden z prvních transportů," popisuje dnes devětasedmdesátiletý muž. V Terezíně žil dva roky, 15. května 1944 putoval s bratrem, sestrou a matkou do nacistického koncentračního tábora Osvětim. „Jako dvojčata jsme byli s bratrem vybraní do Osvětimi. Říkali, že je tam nějaký antropolog, který má zájem o dvojčata a invalidy, kteří mají nějak nahrazené končetiny nebo orgány. Tam jsme byli až do konce války," pokračuje muž, který se o neradostné vzpomínky dělí se školáky a mladými lidmi při besedách po celé republice.

Cesta mezi koncentračními tábory byla dlouhá. Ve vagonech nebylo světlo, lidé se na sebe mačkali. „My děti jsme vylezli po hromadě věcí až ke stropu, k větracímu oknu a koukali jsme se ven, jak to tam vypadá a jestli se něco změnilo. O tom kam jedeme nebo co s námi budou dělat, jsme samozřejmě vůbec nevěděli a myslím, že to nevěděli ani dozorci," popisuje muž a na chvíli se odmlčí. „Cestou jsme z okna házeli dopisy. Bylo nám jedno, kdo je najde. Doufali jsme, že se dostanou k našim příbuzným. Chtěli jsme jim dávat vědět, co se s námi děje," vzpomíná Jiří Fišer. Vlak je vezl krajinou Čech, Moravy a Polska tři dny a dvě noci. Když přijeli do tábora, všechny věci museli nechat ve vagonech, doktor Mengele si vybíral ty, o které měl zájem. Tedy o dvojčata, invalidy a lidi, kteří byli nějakým způsobem zvláštní. „Matky s malými dětmi a nemocní šli na druhou stranu. Stejně jako naše sestra s maminkou. Nepřežil nikdo, Mengele je poslal do plynové komory," vzpomíná senior a dodává, že na druhý den jim byla na předloktí vytetovaná čísla. A782 má na ruce dodnes.

OsvětimCelou dobu, co s bratrem byli v Osvětimi, je měl Josef Mengele pod svým dohledem. „Jiného doktora jsme ani neznali. Mengele s námi dělal různé pokusy. Například nám oběma naočkoval nějakou horečnatou nebo nakažlivou nemoc. Zkoušel, jak na nás působí, jestli reagujeme stejně," popisuje muž počínání nacistického lékaře. „Zašel tak daleko, že nám bral krev, údajně pro německé vojáky, a pak nám ji mezi sebou vyměňoval. Zjišťoval, jestli máme stejnou skupinu a kolik toho jsme vůbec schopni vydržet. Brali jsme to jako nutné zlo, později jsme už nevěděli, jestli jsme opravdu nemocní nebo jestli je to věc určená pro lékařské účely," krčí rameny. Nacistický lékař děti měřil, zjišťoval, zda mají stejnou váhu, výšku nebo stejně velké končetiny. „Měli jsme to štěstí, že nás ušetřil od zkoumání vnitřních orgánů. Dvojčata naočkoval třeba malárií a ta za pár dnů zemřela, někdy je injekcí zabil hned a pak začal zkoumat, jestli mají stejná plíce nebo srdce," vzpomíná. Dvojčat odešlo do Osvětimi několik tisíc, když ale tábor Rusové 27. ledna 1945 osvobodili, našli jich jen osmdesát.

Když ruská armáda nacistický tábor osvobodila, měli s bratrem přesně dvacet dnů po devátých narozeninách. To, že vojáci zařízení obsadili, zprvu ani nezaznamenali. Dozvěděli se to až po několika dnech. „Vidím to jako dnes. Byla ukrutná zima a my jsme měli strašnou radost. Do té doby jsme si mysleli, že hlad máme jen my ale to, co jsem viděl, když Rusové přišli, to bylo neskutečné. Byli tak strašně hladoví, asi jim při postupu na frontě nestačili vařit. Snědli, co mohli," popisuje. Přeživší pak Rusové nutili pracovat, museli uklízet, skládat věci a likvidovat tábor.

Psal se konec února 1945 a tehdy bratry Fišerovi naložili na otevřenou část nákladního auta a vezli je více než sto kilometrů do slovenských Košic. „Byl tam něco jako dětský domov, kde jsme byli až do 5. září téhož roku. V novinách se hodně psalo o tom, kdo byl osvobozený a kde je teď, kdo přežil. Náš strýc se o nás dozvěděl a přijel za námi do Košic. Společně jsme pak jeli vlakem, zpátky do Nesovic. Už jsme byli doma," vzpomíná.

Nacistické běsnění ho však připravilo o velkou část rodiny. „Strýc nám jednou říkal, že v koncentračních táborech zemřelo šedesát čtyři členů naší rodiny. Přežila jen teta se strýcem a bratrancem Josefem. Všichni byli během války v Terezíně. Strýc pro tábor pracoval jako zásobovač a tetu, která byla kuchařka nacisti potřebovali, vařila vězňům," popisuje Jiří Fišer historii své rodiny.

Dalším dvěma strýcům se podařilo na cestě do Osvětimi, někde v Polsku, utéct a pod falešnou totožností pracovali jako zahradníci. Do tábora se už nedostali. „Náš otec byl zaměstnaný na železnici a už v roce 1940 dělal všechno proto, aby se německé vlaky nedostaly na východ a údajně dělal ještě nějaké sabotáže. Někdo ho ale udal a týž rok ho zavřeli do koncentračního tábora u německého Hamburgu. Později ho tam i popravili," popisuje smutně.

Po válce začali už desetiletí bratři chodit opět do školy, doháněli zameškaná léta. Zvládnout museli tři třídy za jediný rok. Nakonec se Jiří Fišer dostal na střední školu do Moravské Třebové a později několik let pracoval, jako zkušební technik v rozvaděčích v Zábřehu na Moravě.

Při úterní pietě na všechny události i na rodinu opět zavzpomínal a zapálil svíčku. „Je to pro mě významný a sváteční den. Hodně jsem vzpomínal, díval jsem se na fotky a na dokumenty v televizi. Byl jsem pozvaný i na slavnostní konferenci do Prahy, ale kvůli zdraví jsem se letos neúčastnil a mrzelo mě to. Myslím si ale, že i když letos uběhlo sedmdesát let, tak příští rok se to bude zase slavit a připomínat. Snad tam tedy pojedu příští rok," dodává Jiří Fišer.