„Ve třídě jsme nemívali stromeček, ale každé dítě doneslo větvičku s ručně vyrobenými ozdobami. Soutěžilo se, čí je nejkrásnější. Větvičky jsme pak odnášeli k vypálené škole, kostelu a k pomníku zemřelých obyvatel Českého Malína. Obec vypálili a vyvraždili Němci v roce 1943,“ vzpomíná energická žena.

Na Ukrajinu přišli její prapředci ve druhé polovině 19. století. Dostali od cara zdarma půdu a začali hospodařit. Paní Naděžda se narodila v roce 1943. Po střední škole vystudovala filozofickou fakultu ve Lvově. Pak pracovala jako učitelka v mateřské i základní škole.

Na vánoční svátky vzpomíná s velkou nostalgií.

„Byla jsem organizační typ, a tak jsem se vždy starala o oslavy ve škole. Ty největší svátky na Ukrajině připadly na poslední den v roce. Zdobili jsme stromeček, balili dárky a čekali na dědu Mráze. Pod jolkou – jak jsme říkali vánočnímu stromečku – nesměli chybět dárky, které děti ručně vyrobili svým rodičům. Tradičním dárkem byly nazdobené ořechy, které jsme na podzim pečlivě sbírali po celé vesnici,“ vzpomíná sympatická důchodkyně.

Večer se pak celá rodina sesedla ke sváteční tabuli, která se prohýbala pod tíhou nejrůznějších dobrot.

„Chybět nesmělo pečené maso, kachna a slaneček, který se podával smíchaný s červenou řepou, brambory a majonézou. Jako přípitek byla kořalka – buď domácí samohonka nebo vodka. Maminka také vyráběla domácí kvas, což je nápoj podobný pivu,“ popisuje Naděžda Nestěrenková.

Samozřejmostí bylo také cukroví – vanilkové rohlíčky a malinké koláčky. Rodina seděla spolu většinou až do rána – hodovalo se a také se hodně zpívaly tradiční koledy.

Další důležité datum pro Ukrajince je 7. leden – to je den, kdy se slaví pravoslavné Vánoce.

„To už jsme si nedávali žádné dárky, ale chodili koledovat. Nejprve jsme s kolegy ze školy vybaveni harmonikou obešli místní důchodce, pak jsme procházeli ulicemi a lidé si nás zvali sami domů. Vždy jsme zazpívali koledu a za ni dostali speciální vánoční bochánek chleba, něco sladkého a také štamprličku. Známých bylo tolik, že jsme je často obcházeli i do půlnoci,“ popisuje paní Naděžda.

Když se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, rozhodla se přestěhovat do Česka za rodinou, která se vrátila do své vlasti již v 70. letech. Po deseti letech se za ní přistěhovala i jediná dcera Tamara.

„Do Šumperku jsem přijela v listopadu a po měsíci jsem už slavila poprvé Štědrý den 24. prosince. Žiji v Česku, a tak jsem převzala i místní tradice. Jediné, co jsem si přivezla za zvyky z Ukrajiny, je kuťa. Je to pokrm, kterým začínáme štědrovečerní hodování. Pšeničné zrní povařím ve vodě a smíchám z medem. Pak také nesmějí scházet ukrajinské koledy. S sebou jsem si přivezla plno knih a mezi nimi i zpěvník,“ podotkla.

Přiznala, že i když má kořeny v Česku, jejím domovem je Ukrajina: „To, co jsem nechala na Ukrajině, jsem už v Česku nenašla. Mám se tu dobře, mám byt i důchod, ale moje duše zůstala na Ukrajině,“ ukončila své vyprávění paní Naděžda.