„Jednou až dvakrát týdně se do vody musí, aby si tělo zvyklo. Tahle je teda pěkně špinavá. Ale nedá se nic dělat. Je to jediná šance, protože mohelnický bagr je kompletně zamrzlý,“ říká Milan Štencl, profesí šéf zábřežského bazénu.

Pětici plavců se do vody moc nechce; postávají na břehu, popíjejí čaj z termosky a odhodlávají se. Teploměr pohupující se na hladině ukazuje dva stupně nad nulou, vzduch je asi o dva dílky teplejší. To jsou úplné tropy proti tomu, co letos zažívali na pravidelných závodech zimního plavání. Do vody šli i v mínus čtrnácti. To se pak na těle při vylézání z vody tvoří ledové krystalky.

Na nedávném mistrovství republiky, kde pobrali ve třech kategoriích stříbro, měla voda jeden stupeň, uplavat v ní tři čtvrtě kilometru nebo v případě žen pět set metrů není nic jednoduchého. „Limit na závodech je nejvýš dvaadvacet minut ve vodě. Pak už může začít kolabovat krevní oběh. Když člověk pak vylézá ven, často se potácí jak opilý,“ říká další z plavců Svatopluk Supík.

Všichni do plavek a pomalu do vody. Nad hladinou se nesou nepublikovatelné nadávky. Svatopluk si nechal pletenou čepici, protože plave jen prsa, ostatní mají neoprénové čapky; plavky ale musejí být obyčejné.

Obeplují obří kru a vracejí se ke břehu. Ve vodě jsou sedm minut. Na trénink to stačí. Opatrně našlapují, protože u břehu se pod hladinou skrývá led. Kůži mají všichni červenou jak po opaření. „To je pořád dobré. Horší je, když kůže začne bělat!“ smějí a statečně postávají na břehu. Denisa Haltmarová ještě zapózuje vleže ve sněhu. I oblečeným neplavcům je při tom pohledu zima.

Pak už chlad dolehne i na plavce. Při oblékání se všem třesou zarudlé ruce. Tělo tím třesem vytváří energii, aby se zahřálo a dostalo chlad ven. Nejsložitější je dostat se do ponožek a do bot. Ale zimní trénink je nutný i pro letní dálkové štreky. Bohumil Molek s Čestmírem Kubalíkem se chystají na mistrovství světa v Itálii a Milan Štencl bude na konci srpna zdolávat ve štafetě kanál La Manche.