Když jste byl pozván na otevření muzea do Bílé Vody, proč jste se rozhodl pozvání přijmout?
Je to určitý hold řeholním sestrám za jejich věrnost a obětavost. A je to také poděkování panu starostovi a všem, kteří toto muzeum vybudovali.

Jak na vás působilo toto místo, když jste sem přijel?
Jsem zde poprvé v životě. Pro mě to bylo spíš překvapení ze zdejšího nádherně opraveného kostela a pak této budovy. To, co jsem znal, jsem znal spíše z vyprávění, protože ne všichni jsme navštěvovali všechny tyto kláštery. Znám spíše ty, které byly v Čechách, než ty, které ležely na Moravě.

Kardinál Dominik Duka v Bílé Vodě.Bílá Voda leží v těsné blízkosti hranic. Vy jste několik let působil jako kněz rovněž v pohraničí. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Bylo to pohraničí v západní části Čech, jednak Chlum svaté Máří na Sokolovsku, potom Jáchymov. Na tuto dobu vzpomínám velmi rád, protože jsem měl možnost poznat původní obyvatelstvo, sudetské Němce, kteří zde ještě zůstávali nebo někdy přijížděli na návštěvy. Byla to místa, kde se muselo skutečně pracovat v obtížných podmínkách. Ale když se něco podařilo, byla z toho o to větší radost.

Jste sám řeholník, člen řádu dominikánů. Byl jste osobně v dobách komunistického režimu internován v podobném zařízení?
Nebyl. Když v padesátých letech probíhaly internace, byl jsem dítě školou povinné. Spíše jsem navštěvoval věznice, ve kterých byl vězněn můj tatínek. Později jsem byl zbaven státního souhlasu (k výkonu duchovní činnosti museli mít kněží v období komunistického režimu souhlas státu – pozn. red.) a od roku 1975 jsem pracoval jako dělník plzeňské Škodovky. Patnáct měsíců jsem si „odpočinul" v borské věznici za nerespektování státní kontroly nad církvemi. Když slyším, že některé politické strany touží tuto kontrolu nad církvemi obnovit, říkám si, že je dobře, že tu takovéto památky jsou. Aby upozornily, co bylo a co je vždycky možné. Protože svobodu nikdo nezaručí navždy, musí se za ni bojovat každý den.