„Když jsem jako dítě chodila do knihovny, člověk se tam i bál. Musel být potichu, když si vytáhl knížku, musel ji zařadit do regálu zpět na správné místo. Dnes se musí knihovny chovat naprosto jinak,“ říká Květoslava Havlíčková, nejlepší neprofesionální knihovnice Olomouckého kraje pro rok 2019.

Po příchodu do vikýřovické knihovny máte dobrý pocit. A nejen proto, že se ocitnete v úhledných, nedávno zrekonstruovaných prostorách. Rozhodujícím činitelem je Květoslava Havlíčková. Už po pár minutách hovoru s ní je jasné, že knihovnou žije.

„Knihovna sama o sobě není nic. Aby se v ní lidem líbilo, musíte se o to hodně starat. Měli jsme tu fotografický kroužek, v příštích dnech máme přednášku o bylinkách a koření v kuchyní. Pak bude Advent, setkají se tu maminky s dětmi, dají kafe a udělají adventní odpoledne. Knihovna působí kulturně. Myslím, že je to na vesnici důležité,“ vyjmenovává nejbližší aktivity.

Vikýřovice, vesnice se dvěma a půl tisíci obyvateli, nemají kulturní dům. Jeho roli tak do značné míry přebírá knihovna. A to i díky tomu, že leží v centru obce, hned vedle hřiště, hasičské zbrojnice nebo základní školy. Právě pro školáky bývá knihovna místem, kam často míří.

„Při rekonstrukci knihovny jsme vytvořili prostor, kde si děti kreslí nebo dělají úkoly. Družina jim většinou končí o půl čtvrté, rodiče spousty z nich pracují do pěti hodin a školáci tak chodí trávit čas tady. Už ode dveří křičí dobrý den, někdo chce na počítač, jiný svačí, další hraje hry. A v zimě se tu na topení suší rukavice, protože vedle je hřiště a děti střídají knihovnu s hřištěm,“ zmiňuje Květoslava Havlíčková.

Z laborantky knihovnicí

Knihovnicí se stala před šestnácti lety.

„Pracovala jsem jako laborantka ve výzkumném ústavu. Když jsem šla do důchodu, zůstat doma pro mě nebyla náplň. Zrovna končila tehdejší knihovnice, obec vypsala konkurs, já jsem se přihlásila a vyhrála jsem,“ popisuje svěže působící žena, která vedle knihovnice zastane i funkci kulturní organizátorky a uklízečky. „Mám ráda, jaké je to tu prostorné. Kolikrát se sem přijdu jen tak podívat, jak mě to těší,“ poznamenává s úsměvem.

V době, kdy mnohde končí hospody a ubývá i věřících v kostelích, bývají knihovny v řadě vesnic jedním z posledních veřejných prostorů. „Já si nehraji na počet výpůjček nebo čtenářů. Chci aby do knihovny lidé chodili, aby byla centrem dění dětí i dospělých. Musíme tu vytvořit prostor kde se posedí, povykládá. Kam lidé přijdou, cítí se tu dobře, aniž by si museli půjčit knížku,“ říká vitální žena.

Být knihovnicí prý musí člověka bavit. Se svou prací by skončila dnem, kdy by jí začaly děti lézt na nervy. „Já je nechci okřikovat, nic jim nakazovat. Chci, aby po škole odpočívaly. Ony si tu běhají, ale mě to nevadí. Ve škole toho mají dost, chci, aby to tady měly volné. Nikdo si nezaslouží, aby přišel do knihovny a byla tu pracovnice, která zaútočí, když dítě vyhodí z regálu knížku,“ uzavřela Květoslava Havlíčková.

Soudě podle jejího elánu, takový okamžik zatím rozhodně nehrozí.