Jak zvládáte popularitu?

Jak kde a jak kdy. Když se ale vrátím do tohoto kraje, je to příjemnější. Odtud pocházím a nevadí mi to. Je nesmysl, pokud se člověk vydá na hereckou dráhu, a pak se schovává. Ale já úplně nevnímám, že bych byla nějaká hvězda. Jsem hlavně divadelní herečka, moc nechodím na akce, které by ze mě měly udělat celebritu. Chápu, že když je člověk vidět v televizi, je pro lidi zajímavý. Snažím se vyjít vstříc. Někdy je to ale náročné, lidé se ke mně občas chovají zvláštně, to si pak nesmím nechat líbit.

Pokud byste působila jen v divadle, byť Národním, znal by vás jen určitý okruh zasvěcených. Popularita je dána asi tím, když se člověk objeví v televizi. Od té doby vás lidé poznávají na ulici…

Víc je to znát, když člověk vyjede do okrajových regionů. V Praze jsou lidé jsou zvyklí, že mezi nimi žijí a pohybují se herci, zpěváci, slavné osobnosti. Nemám pocit, že bych nemohla jet metrem, tramvají nebo jít na pivo.

Působíte v Národním divadle, hrajete tam mimo jiné Kytici. Čím se krom toho zabýváte?

Angažmá v Národním divadle je docela náročná záležitost. Mimo to točím různé věci a se spolužáky jsme založili před deseti lety vlastní soubor Kabaret Calembour. To si děláme radost, hrajeme na Palmovce.

Mě na vaší kariéře překvapila jedna věc: ve třiceti letech jste se dostala do Národního divadla, což je pro řadu lidí nejvyšší meta. Jak se vám to povedlo?

Divadelní sít funguje malinko jinak, než mají lidé povědomí. Protože jsem vystudovala herectví, mám spoustu spolužáků a kamarádů o čtyři roky výš a níž. Řada těchto mých spolužáků jsou lidé, kteří se stali šéfové divadel nebo režiséři. A když se člověk v Praze dostane díky práci nebo štěstí do nějakého povědomí, pak už jdou věci samy. S uměleckým šéfem činohry Národního divadla Danem Špinarem jsme už dříve dělali nějaké věci na Kladně. Pak mě pozval na hostování a když se stal šéfem, nabídl mi angažmá v Národním divadle, protože se mnou měl zkušenosti a hodila jsem se mu do souboru. Národní divadlo by měla být meta nejvyšší. Ale i zde musí být mladí lidé, aby mohli hrát ty postavy mladých lidí.

Vy jste divadelně začínala v Šumperku.

Dá se říct. To jsem ještě studovala zdravku, chodili jsme do ochotníků a ti byli propojeni se šumperskými herci. Když potřebovali pomoct, tak jsme tam s nimi hostovali. Já jsem byla studentka na výpomoc. Souvisí to se sborem Motýli, potřebovali někoho, kdo umí zpívat.

Hraní v Šumperku? Skvělé období

Jak na šumperské divadlo vzpomínáte?

Jako na skvělé období. Hráli jsme ochotníky, byli jsme našláplí, když jsem tu působila, režíroval tu David Drábek, byla tu spousta vynikajících herců, se kterými jsme se skamarádili. Poznala jsem provoz oblastních divadel, což považuji za velmi důležité. Přičichla jsem k divadlu a to mě pohltilo. Dostudovala jsem zdravku, ale věděla jsem, že moje cesta se bude ubírat jiným směrem, pokud mě tedy vezmou na uměleckou školu.

Zkušenost ze šumperského divadla byla důvodem, proč jste se vydala na uměleckou dráhu?

Dá se říct, že ano. V kombinaci se Šumperským dětským sborem Motýli. Byla jsem tam od šesti do osmnácti let, nejdelší dobu, jakou to jde. Bez toho bych v sobě neobjevila zpívání a úžasné společenství lidí.

Pořád se s lidmi ze sboru scházíte?

Ano. Kamarádi, se kterými se stýkám, jsou z drtivé většiny ze sboru. Jsem ráda, že se potkávám s jiným okruhem lidí, než se kterými pořád řeším divadlo. Navíc ty lidi znám od dětství, máme za sebou zájezdy, zpívání, jsou to velmi pevné vazby.

Práce v lázních se mi strašně líbila

Vy jste pracovala nějakou dobu v lázních ve Velkých Losinách

Vypomáhala jsem tam mezi třeťákem a čtvrťákem na zdravce. Neměla jsem dodělanou školu, ale v ošetřovatelské péči jsem mohla fungovat. Byla jsem tam na brigádě celé prázdniny, když je člověku sedmnáct, každá kačka je dobrá. Po maturitě jsem tam pracovala od května do září a dokonce i po prváku na DAMU jsem se tam zase na prázdniny vrátila. Mě to strašně bavilo. Lidé tam byli bezvadní, hrozně se mi tam líbilo. Kdybych se nedostala na DAMU a pokračovala ve zdravotnické kariéře, chtěla bych být porodní asistentka nebo bych uvažovala o lázních.

Jak často se vracíte na Šumpersko.

Je to těžké, je to daleko. Je skvělé, že oproti dřívějším dobám existuje spousta dobrých vlaků. Teď jste z Prahy v Zábřehu za hodinu padesát, což je parádní. Sem tam ale potřebuji něco přivézt nebo odvézt, musím jet autem a to už není výlet na odpoledne. Ale samozřejmě tu jezdím ráda, mám tu kamarády, rodinu. A teď kvůli Holbě jsem tu jezdila častěji. Tento kraj mám ráda, vyrážím třeba i do lesa na houby.

Pivo je zázrak

Teď k pivu. Vy jste na sebe prozradila, že jich někdy vypijete i deset.

Na to odpovím jednou větou: třicet let není dvacet.

Ale vztah k pivu máte veskrze kladný.

Já mám ráda pivo. Je to největší iontový nápoj, jsou v něm samé dobré suroviny, oproti všem kolám. Pivo mám ráda už jen proto, že není sladké. Je to zázrak. Kdyby to nemělo alkohol, je to kojenecký pití.

Stala jste se patronkou Keprníku, a tak jste se seznámila s výrobou piva. Bylo to pro vás zajímavé?

Určitě. Když jsme chtěli jít někde v Šumperku na pivo, v nejvíc hospodách se točila Holba. Chodili jsme do uličky ke Švábovi a pak k Řekovi. Přišlo nám to jako přirozené pít místní pivo, když bylo v dobré hospodě. Když jsem v Šumperku, co si dát jiného?

Kde vás teď lidé v televizi uvidí?

Od ledna by měl jít na televizi Prima nový seriál, ve kterém účinkuji.

Lucie Polišenská

Narodila se 17. května 1986 v Šumperku. Je divadelní, televizní a filmová herečka. Vystudovala šumperskou střední zdravotní školu, po zkušenosti ze šumperského divadla se rozhodla jít na DAMU, kam byla přijata. Po jejím absolvování v roce 2008 působila v Divadle na Vinohradech. Za roli Marty Dekasové ve hře Noční motýl uváděné v Městském divadle Kladno získala širší nominaci na cenu Thálie. V roce 2015 přešla do Národního divadla. Televizní diváci ji mohou znát jako Linu ze seriálu Doktoři z Počátků, Verunu z Ohnivého kuřete, Cindu Krejzovou z Krejzových nebo Kaču z filmu Kobry a užovky.