Luděk Štipl emigroval s manželkou, synem a dcerou v roce 1979 do Kanady. Do Česka na čas se vrátil v roce 1995 a definitivně se tu usadil v roce 2003. Žije v Radnici, jedné z osad Pavlova na Lošticku.

Co ho kdysi přimělo k emigraci? "Byly to politické poměry v zemi zvýrazněné bezohledným chováním příslušníků sovětské armády k lidem, památkám a přírodě na Bruntálsku, kterého jsem byl svědkem. V té době jsem tam pracoval právě v oboru ochrany památkové péče a přírody - ve vlastivědném muzeu. Obával jsem se, že co se děje tam, je předobrazem budoucnosti celé země," říká dnes dvaašedesátiletý historik.

Jak se vám podařilo opustit republiku?
Byl to náš třetí pokus, dva předchozí přes Jugoslávii se nepovedly. Nakonec byla úspěšná italsko-rakouská cesta. Republiku jsme opustili v srpnu 1979. Byl to zdlouhavý a složitý proces. Na jeho popis tady není prostor, podrobně naši anabázi popsal Luděk Navara v knize Příběhy železné opony.

Jaké byly první Vánoce v emigraci?
Vzpomínám na ně docela rád. Strávili jsme je ve středisku pro uprchlíky v Rakousku. Nedlouho před svátky jsme dostali krásný dárek - povolení usadit se v Kanadě. V Rakousku jsme nesměli pracovat, tak jsme mohli trávit celý předvánoční čas jako rodina pohromadě. Chodili jsme na procházky a povídali si. Bydleli jsme v jedné místnosti, kde nebylo co gruntovat ani na čem péct cukroví, takže vše probíhalo v klidu a pohodě. Syn, tehdy jedenáctiletý, maloval a vystřihoval betlém pro místní modlitebnu. Dárků jsme měli málo, přesto to byly naše nejspokojenější Vánoce. Dokonalou radost nám kazila jen vzpomínka na naše blízké, kteří zůstali na druhé straně hranice.

Jak jste pak slavili svátky v Kanadě?
Podobně jako ve Spojených státech tam Štědrý den s Ježíškem neznají. U nich, jak známo, leze s pytlem dárků komínem do jejich domů Santa Claus, a to až 25. prosince ráno. Naše štědrovečerní kouzlo nám připadalo příhodnější, takže jsme slavili Vánoce, jak jsme byli zvyklí. Problém bylo sehnat kapra, na tamních rybích trzích se nevyskytoval. Na půlnoční jsme jezdili do sto kilometrů vzdáleného Toronta, kde byla česká farnost svatého Václava. Cesta autem tam a zpět kanadskou zasněženou krajinou byla romantická, ale někdy ne docela bezpečná.

Čím jste se v Kanadě živil a co vás nakonec přimělo k návratu?
V Kanadě jsme žili asi dvacet let. Začínal jsem jako písmomalíř, ale to bylo jen velmi krátce. Od podzimu 1970 jsem pořád pracoval v muzeích nebo archivech - před návratem v archivu Kanadské pacifické dráhy v Montrealu. K návratu mě přiměla domněnka, že důvody, proč jsme emigrovali, již v Česku pominuly. Jak se tak kolem sebe dívám, začínám si dost často myslet, že ne všechny důvody zmizely.

Věnujete se historii Židů v regionu. Slaví vůbec Židé nějak Vánoce?
Narození Krista Židé neslaví. Přibližně ve stejnou dobu však slaví osmidenní Chanukové svátky. Každý den zapalují další svíčku na osmiramenném svícnu, podobně jak to dělají křesťané s adventními svíčkami. Starobylý svátek má svůj původ ve druhém století před naším letopočtem a připomíná povstání Židů proti náboženskému útlaku ze strany helenizovaných Syřanů. Někdy se nazývá svátkem světel a je možné, že má svůj prapůvod, tak jako ostatně Vánoce, v dávné oslavě slunovratu.

A jak slaví Židé příchod nového roku?
Tyto oslavy mají Židé již za sebou. Počátek roku slavili v měsíci zvaném tišri, což bývá v září, nebo počátkem října. Letos židovský Nový rok připadl na 28. září. Jedná se o svátek zvaný Roš ha-šana (hebrejsky hlava roku). Podle tradice se v tento den oslavuje výročí stvoření světa a prvních lidí - Adama a Evy. Takže se jedná svým způsobem i o narozeniny celého světa. Židovský letopočet se tedy počítá od stvoření světa a až do příštího září se bude psát rok 5772.

Díky spolku RaT máte řadu přátel po světě. Odkud přicházejí novoročenky?
Nejvíc jich přichází ze Spojených států. Tam naše aktivity nacházejí příznivou odezvu. Nedávno například projevila zájem o spolupráci základní škola Sacred Heart ve státě Illinois. Zajímavé je, že se jedná o katolickou školu působící v indiánské rezervaci. S odezvou na naši činnost z nejvzdálenějšího místa nás seznámil v listopadu pan Goldberg z Kalifornie. Letos byl na dovolené v Jižní Africe, kde se mu dostaly do rukou místní židovské noviny. V nich ke svému úžasu narazil na článek o restaurování loštické synagogy.

Co bylo při práci pro spolek nejzajímavější?
Asi setkání s paní Edith Carter Knöpfelmacherovou. Její maminka se narodila v Mohelnici, příbuzné měla v také v Lošticích a Šumperku. Jako jediná z celé rodiny přežila hrůzy Terezína a Osvětimi; podařilo se jí uprchnout z pochodu smrti. V roce 1948 emigrovala do USA. Objevil jsem ji díky přátelům a v roce 2007 ji v Cincinnati na týden navštívil. Většinu našich rozhovorů jsem natáčel. Navzdory věku 92 let, ale byla pořád plna pozitivní energie i duševní vyrovnanosti a její čeština byla i po tolika letech obdivuhodná.

Jak jste natočené rozhovory s paní Edith využil?
Vytvořili jsme krátký filmový dokument, který nyní používáme při vzdělávacích programech pro školy. Příběh paní Edith je silný a poutavý. Je to asi naše nejlepší výuková pomůcka. Při domlouvání mé návštěvy mi paní Edith řekla: „Kdybyste za mnou přijel, bylo by to to nejlepší, co byste pro mne mohl udělat, neboť bych věděla, že osudy mé rodiny tam u nás doma nebudou zapomenuty.“ Paní Edith již pokojně odešla z tohoto světa. Myslím, že její přání plníme; s příběhem rodiny Carterovy se každý rok seznamují stovky mladých lidí.