Pražané Kamil Pilka a Patrik Petrík, kterým zámek patří od roku 2003, představili veřejnosti další završený díl nákladné rekonstrukce. Zatímco zámku chybí ještě fasáda, park je vyšperkovaný do posledního detailu.

„Obnova trvala dva roky, získali jsme na ni dotaci; která uhradila velkou část nákladů. Ty se i s mobiliářem vyšplhaly na pět milionů korun,“ řekl Kamil Pilka.

Parku dominují stoleté kaštany v jižní části, zůstala také lipová alej, nově bylo vysazeno 160 stromů a na čtyři tisíce keřů a založen byl hektar nových trávníků a nové mlatové cesty. Asi pětatřicet stromů bylo přitom nutno skácet, aby uvolnily prostor perspektivnějším dřevinám.

„Majitelé z toho měli zpočátku obavy, protože kácení je nevratný krok, ale zeleň v parku byla za desítky let velmi zanedbaná. Při dosadbě jsme se snažili ji oživit zajímavými kultivary, jako je na příklad platan, cedr nebo gingko biloba,“ řekla autorka projektu, zahradní architektka Jana Mikisková ze Šumperka.

Na hotové dílo se přišli podívat zejména obyvatelé Skaličky a ti, kdo odtud pocházejí. Byl mezi nimi i Josef Beran, jehož tatínek pracoval asi dvacet let jako panský kočí u stavitele Cyrila Knoba, který zámek koupil v roce 1914.

„Táta říkal, že se tady Knob snažil chovat závodní koně, ale neměl správného trenéra a tím pádem ani úspěchy na závodech. Na zámku a v hospodářství zámeckého statku pracovalo tehdy hodně lidí ze Skaličky. Rád bych se teď tatínka na spoustu věcí zeptal, ale bohužel už je po smrti,“ řekl Josef Beran.

Knobovi majetek po druhé světové válce znárodnili, znovu ho v restituci získala až jeho vnučka v druhé polovině 90. let. Od ní Kamil Pilka a Patrik Petrík zchátralou památku koupili. Předtím v ní sídlil plemenářský podnik.

„Ještě před pár lety to byla ruina, vaše dílo je příkladem toho, jak má péče o památky vypadat,“ ocenil při otvírání parku jejich dílo starosta Zábřeha František John. Podobně reagovala i šumperská památkářka Jitka Štáblová: „Zámek je špičkovým příkladem dokonalé rekonstrukce památky v souladu s potřebami moderního bydlení. Tady opravdu nic není uděláno špatně,“ řekla Štáblová.

Zámeček na Skaličce, která byla dříve samostatnou obcí, pochází zřejmě z konce 17. století. Vystřídala se tu řada majitelů, posledními se šlechtickým titulem byli Chorynští z Ledské, kteří Skaličku drželi 106 let, do roku 1891. Po odchodu posledních šlechtických majitelů sídlo postupně ztratilo svou noblesu. Nejvíce zámek zchátral za dobu desetiletého restitučního sporu po roce 1989. Noví majitelé mu noblesu vrací v plném lesku.

Tři otázky pro majitele zámku, Pražany Kamila Pilku a Patrika Petríka

Co vás přivedlo k tomu, že jste zámek koupili? Byla to láska na první pohled?
Byla, ale zkraje to vypadalo, že bude nenaplněná. Impulzem pro nás byla snaha dostat se z Prahy, užívat si život v malém městě. Zároveň jsme ale chtěli nějaký zajímavý objekt, ne obyčejnou chalupu. Hledali jsme v nabídkách realitních kanceláří. V té době se prodávaly různé zchátralé tvrze nebo fary. Zámek na Skaličce se nám ovšem zdál moc velký, takže jsme nejdřív nabídku odmítli.

Co nakonec rozhodlo?
V Praze jsme nad tím týden uvažovali. Kamarád památkář nás odrazoval, protože věděl, co nás čeká, bylo mu jasné, že kupní cena bude jen zlomkem ceny za opravu. Proto jsou některé památky neprodejné, nebo se prodávají jen za cenu pozemku. Potíž je v tom, že jsou obtížně využitelné. S těmi penězi měl kamarád pravdu, a to ještě zdaleka nejsme u konce rekonstrukce. Do koupě jsme šli s velkou naivitou, prostě jsme neodolali, protože nás zámek okouzlil.

Jaké to je být zámeckým pánem?
Jsme zámečtí pánové a zároveň otroci. Během rekonstrukce jsme například dopoledne byli těmi pány a jeli vyřizovat dotační titul nebo na zasedání Asociace majitelů hradů a zámků. A odpoledne jsme vzali lopatu nebo hrábě a šli pracovat. Takže to jsme pak byli opravdu „hrabata“. S brigádníky jsme běžně pracovali, osvědčilo se to, přineslo to mnohem větší efektivitu práce.