Automobil je pro ni prostředkem, jak velmi těžkou situaci zvládat. Před pár dny o něj přišla.

Díky Nadačnímu fondu Toník se podařilo obratem sehnat vůz nový, vyhráno však zdaleka nemá.

Do osmi měsíců byl Péťa zdravé malé dítě.

„Po očkování se začal měnit a kolem tří let jsme byli na diagnostice. Řekli nám, že se u něj rozvinul dětský autismus. Těžká mentální retardace plus bohužel agresivita, sebepoškozování. A také ADHD, aby toho nebylo málo,“ objasňuje neradostným hlasem Soňa Jochecová, zatímco z vedlejšího pokoje se ozývají zvuky, které vydává její syn Petr.

Právě kvůli agresivitě byl velký problém najít pro Petra zařízení, které by rodině pomohlo.

Péče o syna i nemocnou maminku

V roce 2015 se rodina Jochecových přestěhovala do domu Soniny maminky v Moravičanech. Soňa Jochecová syna denně vozí do stacionáře v osmnáct kilometrů vzdáleném Uničově.

Už tak těžkou situaci komplikuje Alzheimerova choroba, která se v posledním roce u její maminky rozvinula.

„Péťu vozím do stacionáře na sedm hodin ráno, abych byla nejpozději o půl osmé doma. V tu dobu přijíždí Charita, děláme péči, která je okolo maminky potřeba. A ve čtvrt na dvanáct nejpozději jedu pro Petříka. Je to časově dost náročné,“ popisuje vyčerpaným hlasem Soňa Jochecová.

Sedíme v kuchyni vesnického domku, za stolem stojí prázdná polohovací postel.

„Po smrti tatínka jsme se přestěhovali k mamince, aby nebyla sama. A udělali jsme dobře. Po roce, co jsem o ni pečovala, přišla v teď únoru mozková mrtvice. Vrátili nám ji domů jako ležáka, teď je znovu v nemocnici. Takže tam budu volat, jestli mi ji dají domů … Omlouvám se… ,“ říká se slzami v očích žena.

Mříž, aby ji syn nebil

Klíčovou záležitostí je pro ni automobil, kterým syna vozí do stacionáře.

„Špatně jsme ho koupili. Do oprav jsme navráželi spoustu peněz. Dostali jsme na něj peníze od sociálky, auto je na sedm let a sloužit nám má ještě tři roky,“ poznamenává k ojetému vozu stojícímu na křižovatce poblíž domu.

Automobil je pro ni i jediná možnost relaxace. „To, že Péťu vozím, je takové odpočinutí. Vůbec se někam dostat, nakoupit si, vyřídit si doktora,“ objasňuje.

Ačkoli se za nefunkční auto rychle našla náhrada, vyhráno má rodina jen napůl.

„Je pro mě důležité mít v autě mříž, aby mě Péťa nebil. Jinak jsem dostávala hrozné rány. Kvůli lékům, které bere, váží sto dvacet kilo, má velkou sílu, větší než dospělý chlap. Jeho stavy se u něj mění, jsou nevyzpytatelné. Když ho chytne záchvat, bývá nepříčetný. Nechce mi ublížit, jen si s něčím neví rady,“ svěřuje se padesátiletá žena, u níž nastalá situace zjevně testuje hranice jejích sil.

Víra v Boha

O náhradním voze hovoří jako o vyslyšené modlitbě.

„Když nám bylo nejhůř, uvěřili jsme v Boha. Bez víry bych tu asi nebyla. Je to pro mě jediná věc, která mi pomáhá. A pak hodní lidé z církve, kam jsme chodili. Někteří za mnou dojíždí na povzbuzení nebo chvilku pohlídají. Jinak moc přátele nemám. Všechno zmizelo, když jsem se musela změnit,“ říká polohlasem Soňa Jochecová.

Je obdivuhodné, že přes všechny obtíže si nechce zoufat.

„Není to jednoduché, ale myslím, že jsou na tom lidé daleko hůř. Mít třeba ochrnuté dítě. Když vidíme Péťu v dobrém stavu jezdit na kole nebo si hrát… Není si na co stěžovat,“ uzavírá žena.

Lidé, kteří se rozhodnou rodině v těžké situaci pomoci, mohou přispět prostřednictvím Nadačního fondu Toník skrze webový portál Darujme.cz