Životní příběh Marie Hajdové je pro Jesenicko typický. V patnácti letech odešla z města na střední školu, ve vnitrozemí žila osmnáct let. Před třemi lety se rozhodla pro návrat.

„Ve dvaceti má člověk pocit, že v Jeseníku nic není a nemá tu co dělat. Potřebuje odjet. Ale co se tak bavím s lidmi, kteří se sem vracejí, mají k našemu kraji vztah. Hrozně se jim tu líbí a chtějí tu žít,“ vypráví.

Je součástí generace, která se po letech prožitých ve velkých městech vrací do rodného pohraničí.

„Postupně zjišťuji, že se sem za tu dobu vrátila spousta lidí. Sjeli se z různých koutů světa. Někteří tvrdili, že je to na chvilku, ale zůstali tu a plánují založit rodiny. Když jsem se vracela, měla jsem pocit, že tu nikoho neznám. Ale nakonec se ukázalo, že je nás víc takových, kteří se vracíme po dlouhé době. Máme hodně společných témat, o kterých se můžeme bavit, což je fajn,“ popisuje Marie Hajdová.

Důvodů, proč se přestěhovala zpět do Jeseníku, měla víc.

„Chtěla jsem odejít ze zaměstnaneckého poměru. Jsem se synem sama a uživit na volné noze v Praze dva lidi je neutáhnutelné. Chtěla jsem také zkusit žít někde jinde,“ objasňuje svou motivaci.

V době, kdy se stěhovala, začala psát román.

„Nikdy jsem neměla sen napsat knížku. Nějak to ale vyplynulo i z životních událostí a okolností. Nedovedla jsem si představit, že bych ji zasadila do jiného prostředí než na Jesenicko. A potřebovala jsem v něm být neustále, nasát tu atmosféru. Abych mohla psát o místech které znám a které vidím v průběhu roku, jak se mění. V mém románu zdejší krajina, Jeseník, Rychlebské hory hrají velmi velkou roli,“ přibližuje žena, kterou můžete potkat i za barem jesenické kavárny Ennea.

Právě v Rychlebech stojí románový jeřabinový dům, kamenný dům obklopený alejí jeřábů. Z velkého města se do něj vrací Lucie, která v něm stejně jako v dětství hledá bezpečný úkryt. Žárlivě ji pozoruje Janina, která se ve vesnici narodila, vyrostla a nikdy se jí nepodalo odejít. Svým návratem Lucie naruší křehkou rovnováhu místních obyvatel.

Román by se dal zařadit do kategorie těch vztahových. Řeší mimo jiné i citlivé téma ztráty dítěte, s nímž má autorka osobní zkušenost.

„Román Jeřabinový dům je o návratech. Vrátit se v životě zpátky, ať na určitá místa nebo k určitým situacím, nemusí být prohra. Občas je to vnímané, že když se člověk vrátí, tak něco neustál, nezvládl. Naopak z toho člověk může načerpat sílu a vydat se cestou, na kterou zapomněl, o které si myslel, že pro něj není ta správná,“ je přesvědčená Marie Hajdová.

Námět na další knížku

Povoláním je knižní redaktorka a korektorka. To znamená, že v rukopisech jiných autorů odstraňuje gramatické a stylistické chyby, ale také s texty pracuje a ve spolupráci s autory je dotváří, aby byly logicky a věcně správně a měly „šmrnc“. Vzhledem ke svému povolání byla na sebe při psaní přísnější.

„Říkala jsem si, tohle nemůžu takhle napsat. Až to bude číst nějaký redaktor, tak mi to poškrtá. Několikrát jsem měla chuť to vzdát, rukopis hodit do koše a nezabývat se jím. V nějaké fázi jsem si uvědomila, že tak nemůžu přemýšlet, jinak to nikdy nedopíšu. A zároveň to nebude ze mě. Zároveň mi ale redaktorská práce hodně pomohla, že jsem si dávala pozor, aby všechno fakticky sedělo. Aby se jedna postava na začátku nejmenovala Petr a za třicet stránek Pavel, aby věci dávaly smysl,“ líčí.

Na svou knížku má zpětnou vazbu od známých a kamarádů. Pozitivní. „Byli nadšeni, že to vyšlo. Hrozně se jim to líbilo. I lidé, o kterých vím, že nemají moc času na čtení, mi říkali, že to měli za půl dne přečtené. Potěšilo mě, že se jim to četlo dobře a nemohli se od toho odtrhnout.

Jeřabinový dům nemusí být posledním literárním počinem Marie Hajdové. V hlavě má námět na další knížku.

„Uvidíme, jestli z toho něco bude. Potřebuji si dát od psaní odstup, aby druhá knížka nebyla úplně stejná,“ uzavírá.