„Welzlův příběh mě oslovil už v dětství. Těžko se v něm hledá pravda a mnoho lidí považuje jeho cestu Sibiří a život na Dalekém severu za mýtus. Fascinovalo mě po té pravdě pátrat,“ říká filmař.

Nejdřív film, pak kniha

O Welzlovi natočil v roce 2006 televizní dokument Svoboda pod bodem mrazu. Při natáčení postupně poznal světovou rodinu „welzlologů“, navštívil Dawson City na Aljašce a držel také v rukou rukopis knihy Cesta kolem světa, kterou o svém putování Sibiří napsal sám Welzl a o jejíž existenci desítky let nikdo nevěděl. Knižně vyšel rukopis až v roce 1997.

„Z těch linkovaných listů popsaných velmi úhledným písmem je stále ještě slabě cítit tabák,“ popisuje Strouhal.

Před dvěma lety ho pracovní cesta zavedla do Ameriky, a tak toho využil a odskočil si do Dawsonu znovu. Vezl s sebou neobyčejný dárek - kovovou pamětní desku určenou k Welzlovu hrobu. Chtěl, aby se turisté, kteří se na Yukon sjíždějí v létě z celého světa, mohli dozvědět o Welzlovi více.

Na beton při osazování desky použil Martin Strouhal štěrk a vodu ze zlatonosného potoka Bonanza, kam Welzl jezdil pro staré železo a jiný materiál na své perpetuum mobile. Do betonu přidal i trochu rumu a českého piva, tedy nápoje, které měl Welzl rád.

Na slavnostní odhalení desky pak 6. června 2008 přišli lidé z místního muzea včetně jeho bývalého ředitele Johna Goudy, který Welzla znal. Nechyběli průvodci turistů, místní Češi, manželé Kennedyovi a pár dalších obyvatel Dawsonu.

Po návratu se Martin Strouhal opřel do Welzlova tématu znovu a tentokrát ryze encyklopedickým způsobem. Dokončil knihu, které dal stejný název jako filmu - Svoboda pod bodem mrazu. Je to dokumentární mozaika soustřeďující všechny známé informace o Welzlovi završené řadou nových faktů, které Strouhal získal či vypátral. Strhující je popis pravděpodobné trasy Welzlova putování Sibiří a zejména popis posledních let života v Dawsonu.

K textům přidal autor na čtyři sta fotografií a dokumentů, nechybí portréty pamětníků a welzlologů. Svou knihou se k nim Martin Strouhal přiřadil.

Čtyřikrát na Haiti

„Moje první cesta na Haiti vznikla v roce 2005 spontánně, když zábřežský děkan začal po seznámení s misionářem Romanem Musilem organizovat pomoc této zemi. Ve výpravě byla zdravotní sestra, lékař, překladatel a já. Vznikl z toho film Světlo pro Haiti,“ říká filmař.

Druhá cesta měla ukázat, co se za peníze z darů na ostrově udělalo - byla to zejména nová škola v osadě s českou misií v Baie de Henne. Právě o škole byl další Strouhalův haitský film.

Martin Strouhal

• dokumentarista
• žije v Zábřehu
• je mu 45 let
• baví ho cestování, potápění, létání a rybaření

Potřetí mířil na ostrov v roce 2009, kdy s kamerou provázel převoz nákladního auta - legendární Pragovky do Baie de Henne. Humanitární dar za dva miliony korun byl pořízen ze sbírek věřících.

„Vétřaska“ naložená náhradními díly, ale i léky a dalšími humanitárními potřebami, cestovala z hamburského přístavu po moři, za ní pak letěl spolu s technikem i Martin Strouhal, aby závěr její cesty napříč ostrovem zdokumentoval. Auto společně dopravili do osady vzdálené 240 kilometrů od hlavního města Port Aux Prince.

„Do Baie de Henne jsme dorazili po čtrnácti hodinách cesty. Obyvatelé nás již několik dní netrpělivě očekávali, a tak než jsme dojeli do centra vesnice, vítaly nás doslova stovky Haiťanů. Přivítání bylo dojemné, pro mě o to víc, že jsem se opět setkal s lidmi, s kterými jsem si vytvořil již dříve přátelské vztahy,“ vzpomíná filmař.

Zemětřesení Haiťany změnilo

Mnohem dramatičtější byla jeho poslední cesta na ostrov letos v květnu, tedy pár měsíců po tragickém zemětřesení, které srovnalo se zemí část hlavního města. Charita potřebovala dokumentární materiál, který by ukázal, co se v té zemi děje.

„Velmi brzy jsem si uvědomil, že se lidé na Haiti hodně změnili. Dříve nebyli k cizincům moc přátelští. Oni se kdysi sami osvobodili z otroctví, jsou velmi hrdí a byli uzavření před cizími lidmi. Teprve po té lednové katastrofě pochopili, že jejich vláda je totálně nedůvěryhodná a neschopná situaci zvládnout a že svět je ochoten jim pomoci. Pomoc na Haiti směřovala samozřejmě i dřív, ale oni ji neuměli tak přijímat. Teď jsem se setkal s vděčností, to je velký posun v myšlení,“ popisuje své dojmy Martin Strouhal.

Tři týdny strávil s kamerou na rameni v hlavním městě Haiti a jeho okolí a mapoval humanitární úsilí Charity při distribuci potravin, organizaci práce na odklízení trosek, při dodávkách stanů na nouzové ubytování nebo školních pomůcek pro děti.

„Vyjížděl jsem s pracovníky české, rakouské i španělské Charity. Bydlel jsem přitom v hotelu Montana, kde při zemětřesení zahynuly desítky turistů a humanitárních pracovníků. Hotel stojí v kopci a část apartmánů zůstala neporušená. Nebylo to nic příjemného bydlet v sousedství trosek.“

Zažil i dva menší otřesy půdy, z toho jeden v noci. „Poprvé jsem ležel v posteli a měl pocit, že s ní někdo třese. Podruhé bylo zemětřesení silnější, připadal jsem si jako v autobuse, který se rozjíždí. To člověk reaguje velmi rychle - automaticky vybíhá na ulici. Lidé v kempech mi říkali, že mají strach vrátit se do domů, které zůstaly při zemětřesení stát. Nedivím se jim.“

V hotelu zažil také jedno zajímavé setkání. Dcera majitelů mu vyprávěla, že její dědeček byl Němec a pocházel od Karlových Varů.

Zkáza až na druhý pohled

Když vystupoval z letadla, byl Martin Strouhal připraven na obraz naprosté plošné zkázy. Skutečnost je jiná. Spadly jen některé domy, takže první dojem je celkem normální.

„Pak si ale člověk uvědomí hrůzu situace. Mnoho lidí žije v otřesných podmínkách ve stanových táborech. Ten největší stojí na golfovém hřišti a žije v něm šedesát tisíc lidí. Charita tam postavila i stanovou nemocnici. Je tam i improvizovaný kostel nebo kadeřnictví. Oblast kolem prezidentského paláce s hlavním bulvárem a parkem je obestavěna všelijakými přístřešky a stany a kulisu tomu tvoří pobořený palác v pozadí.“

V táboře na golfovém hřišti zažil Martin Strouhal další nečekané setkání. Sám by ho nepoznal, ale Auguste Ebenzeier, asistent právníka, který o rok dříve proclíval v přístavu Pragovku, se k němu sám přihlásil. Byl zbědovaný a vypadal o deset let starší.

„To jsem si snad nejvíc uvědomil, jak těžké je organizovat humanitární pomoc. Rád bych tomu člověku pomohl, ale nebylo jak. Dal jsem mu trochu peněz, ale jinak jsem byl úplně bezmocný,“ uzavírá Martin Strouhal.