V Zábřehu pro oslavence připravili slavnostní večer, na němž převzal symbolické klíče od městských bran.

Zdejší minipivovar při té příležitost dokonce uvařil speciální várku piva s originální etiketou. Soudek dostal jako dárek i Miroslav Krobot.

Návštěvníci slavnostního večera pak dostávali kelímky s kávou a plastovým podšálkem s nápisem Nevracet jako připomínku známé pasáže z filmu Účastníci zájezdu, v němž Miroslav Krobot coby jeden z řidičů požadoval po cestujících, aby podšálky vraceli.

„S tou hláškou se setkávám neustále. Naposledy jsem ji slyšel před třemi dny v Londýně od českých turistů. Podobné je to s Pepikem Hnátkem, s tím mám také spoustu zážitků," řekl Miroslav Krobot, který poskytl Deníku rozhovor.

Miroslav Krobot dostal k jubileu klíč od bran Zábřehu

Překvapilo vás udělení čestného občanství města Zábřehu?
Překvapilo. Když jsem v poště objevil obálku od Městského úřadu Zábřeh, tak první co mě napadlo: pokuta. Myslel jsem, že jsem jel někde rychle a změřili mě. Otevřu to, a tam čestné občanství. Určitě to bylo příjemnější než pokuta.

Jak moc si tohoto ocenění vážíte?
Jakmile začnete dostávat ocenění za celoživotní dílo, znamená to, že by měl člověk pomalu končit, což ještě nemíním. Ale já to tak neberu a velmi si toho ocenění vážím.

Vracíte se často do Zábřehu a s jakým pocitem?
Je velmi příjemné, že člověk ví, kam vedou které ulice. Město se od té doby hodně změnilo, ale člověk nezabloudí. Nedaleko odsud bydlí sestra a v Jedlí mám chalupu, kam jezdíme přes čtyřicet let, takže předpokládám, že toho času tady budu trávit docela dost.

V Zábřehu jste prožil své dětství a dospívání. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Jako na nejlepší vůbec. Na gymnáziu se sešel zvláštní ročník, který držel hodně pohromadě. Možná že to bylo osmašedesátým rokem, ale byli jsme skupina, která se spolu dodnes stýká.
Další důležitá věc byla, že jsem z okna koukal na stadion. Tam byl fotbal, atletika. Kousek jsem měl školu, stadion, pak jsme večer vyrazili s kamarády. Každý si asi idealizuje mládí, ale byla to taková krásná doba. Možná že to bylo i tím osmašedesátým ro­kem.

Maturoval jste v roce 1969 na gymnáziu v Zábřehu. Jaký jste byl student?
Měli jsme to období spojené s tím, že jsme každý víkend někde byli. Buď na horách v Jeseníkách, nebo jsme chodili na odpolední čaje, což byly normální tancovačky s bigbeatem. Do toho jsme na gymnáziu nazkoušeli divadlo a ještě jsem dělal atletiku. Takže si to pamatuji jako celkově pěkný zážitek.
Největší průšvih jako student jsem měl, když jsme v den prvního výročí upálení Jana Palacha jeli do Prahy a položili jsme tam kytičku. Někdo to nahlásil a já musel na kobereček k ředitelce školy. Řekla mi, že to je velký průšvih a hrozí mi vyhazov. Smázla to ale tím, že jsem pak musel jít recitovat komunistické básně při nějakém výročí.

Miroslav Krobot dostal k jubileu klíč od bran Zábřehu

Táhlo vás to už tehdy k divadlu? Měl jste i jiné koníčky?
Měli jsme kapelu, uměli jsme asi sedm písniček. Byli jsme opravdu slabí, ale bylo to hezké. Pak jsme hodně jezdili na hory. Sebrala se parta lidí z gymnázia a vyrazili jsme třeba na týden do Jeseníků. Věnoval jsem se také atletice, konkrétně vrhačským disciplínám – disku, kouli a oštěpu.

Jaká byla vaše další cesta k herectví a režisérské profesi?
Na gymnáziu jsem nevěděl, co chci dělat. Táta chtěl, aby šel na medicínu nebo práva, ale to mě moc nebavilo. Bylo to krátce poté, co jsme dělali ve škole divadlo, tak jsem si dal přihlášku na JAMU na režii, aniž bych věděl, co ten obor obnáší.
Přišla mi odpověď, že si mám na přijímačky připravit režijní knihu ke hře Don Carlos od Schillera. Nevěděl jsem ani, co to režijní kniha je. Tak jsem šel do knihovny, kde jsem objevil Stanislavského režijní knihu Otella, což je dvě stě padesát popsaných stránek.
Přijímačky byl spíš rodinný výlet, ale postoupil jsem do druhého kola. Když jsem tátovi řekl, že potřebuji čtyřicet korun na hotel, tak nevěděl, jestli má být pyšný nebo naštvaný. Nakonec nás vybrali čtyři.

Na divadelní prkna jste dostal postavu zábřežského rodáka Jana Eskymo Welzla. Byl to váš dětský idol?
Byl, spolu s Vinnetouem. Nějakým zvláštním způsobem Welzlovi rozumím. Někteří lidé v Praze na to říkali: Co to je za burana, za divného člověka, který takovou dobu cestuje kdesi po Sibiři? Mně je ale velmi blízký. Teď se pokouším napsat fantasy literaturu inspirovanou Welzlem, tak snad se to podaří.

Chystáte prý i scénář o Welzlovi. Dočkáme se filmového zpracování jeho osudů?
Měl by to být loutkový film, což je úplně jiná kategorie než hraný film. Možná se podaří oboje, možná jen jedno z toho, ale Welzl je mi každopádně velmi blízký.

Svoji režisérskou prvotinu Díra u Hanušovic jste natáčel prakticky celou ve Vikanticích, další snímek Kvarteto zase v Olomouci. V našem kraji vzniklo poslední dobou více filmů. Působí zde genius loci, něco co sem filmaře táhne?
Šumpersko a Jesenicko má tu výhodu, že bylo takové zapomenuté a lidé tento kraj objevují až ex post. Pamatuji ze sedmdesátých let, že když jsme jeli ke Králickému Sněžníku nebo k polským hranicím, znamenalo to, že jedete opravdu do úplné díry. Dnes mluvíte se spoustou lidí, kteří řeknou: Já jsem tam byl a bylo to úžasné. Sudety jsou svým způsobem objev, i pro filmaře.
Totéž se podle mě týká i Olomouce, která je do velké míry konzervativní a nemá moc ráda novoty. Teď najednou se ale celé město vybarvuje a je krásné. Spousta památek je opravených a také už se to v Olomouci hemží turisty. Takže je logické, že si taková místa filmaři najdou.

Miroslav KrobotNarodil se 12. listopadu 1951 v Šumperku.
Do svých pěti let bydlel s rodiči ve Vyšehoří, pak v Tunklově ulici v Zábřehu, kde navštěvoval i základní školu.
Miroslav Krobot dostal k jubileu klíč od bran ZábřehuV roce 1969 maturoval na tehdejší Všeobecně vzdělávací škole v Zábřehu (dnes gymnázium).
Na počátku 70. let studoval divadelní režii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.
Poté působil v divadlech v Chebu a Hradci Králové, kde na sebe poprvé upozornil režií Romea a Julie.
Od roku 1984 pracoval v pražském Realistickém divadle, kde dvakrát získal cenu Českého literárního fondu za režii.
Ve druhé polovině osmdesátých let začal hostovat v Národním divadle. V roce 1990 zde nastoupil jako kmenový režisér. Režíroval zde také vlastní
dramatizaci Roku na vsi od bratří Mrštíků, za niž získal v roce 1993 od českých divadelních kritiků Cenu Alfréda Radoka za inscenaci roku.
V roce 1996 se stal uměleckým šéfem Dejvického divadla, kam tehdy přivedl celý svůj absolventský ročník z DAMU. Ve svých jednapadesáti letech obdržel Cenu Alfréda Radoka pro Talent roku za ztvárnění postavy otce v Zelenkově autorské inscenaci Příběhy obyčejného šílenství.
Během několika let se z této scény pod jeho vedením stalo jedno z nejnavštěvo­vanějších pražských divadel a získalo řadu prestižních ocenění.
V roce 1990 se Miroslav Krobot stal také pedagogem na katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. Od roku 2004 je docentem.
V roce 2013 natočil svůj první celovečerní film Díra u Hanušovic, k němuž napsal spolu s Lubomírem Smékalem i scénář. Snímek se téměř celý natáčel ve Vikanticích a zahrálo si v něm i mnoho neherců ze Šumperska.
Nyní dotočil druhý film Kvarteto, kde je s Lubomírem Smékalem znovu i autorem scénáře. V současné době probíhají dokončovací práce, aktuálně je film ve fázi prvního hrubého střihu.
Je členem Svobodné republiky Králický Sněžník. V její vládě, která rozhoduje menšinou hlasů, zastává funkci ministra estetiky.