Vedle domu Šimona Šimíka stojí garáž, kterou aktuálně přebudovává. „Bude to moje dílna na kožené zboží. Dávám ji do kopy,“ ukazuje novinářské návštěvě téměř hotovou místnost.

Do dílny přestěhuje i lis na kůži, který zatím stojí v předsíni jeho domu. „Je asi sto let starý. Jel jsem si pro něj do Německa, používali ho v nějaké rukavičkárně za Drážďany. Z kůže je možné buď vyřezávat ručně, nebo se dají udělat kopyta, železné šablony. Do stroje vložím kopyto i s kůží a tvar z ní vycvaknu. Stroj půjde do nové dílny, jen čekám na počasí, abych tam mohl natřít podlahu,“ poznamenává.

Autobusy z parkoviště Hvězda na Ovčárnu jsou vstupní branou do vrcholových partií Jeseníků.
Rozvolňování: autobusy se opět rozjedou na Ovčárnu. Dorazí i běžkaři?

Je to hodně o ruční výrobě

Prozatím v dílnu přeměnil místnost v patře svého domu. Na první pohled upoutá skutečnost, že v ní kromě pár ručních nástrojů nejsou prakticky žádné stroje.

„Stroje urychlí práci. Způsob, jakým to chci dělat já, je ale hodně o ruční výrobě. Na šití kůže používám klasický sedlářský steh. Kůži prošívám nitěmi naskrz, takže se kříží. Kdežto šicí stroj jede zhora, dělá ve stehu očka. Když takový steh poruším, celé se to vypáře. U sedlářského stehu to tak není. To je jedna z věcí, na které mi záleží. Aby postupy i materiály byly kvalitní,“ objasňuje.
Pracuje s takzvanou lícovou třísločiněnou kůži.

„Snažím se shánět dodavatele z Česka, což se nám daří. Na Moravě je koželužna, která se tomu věnuje. Pak jsou většinou takové koželužny v Itálii, kde je tradice zpracování kůže větší. Snažíme se být lokální, ale nechceme jít na úkor kvality. Někdy jsme nuceni brát kůže i ze zahraničí. Toto je jedna z nich, teď z ní dělám pásek na hodinky jednomu zákazníkovi,“ ukazuje brašnář.

Podoba místa hromadného hrobu v mikulovické Muně na konci 50. let 20. století.
Kde leží největší hromadný hrob na Jesenicku? Badatel prosí o pomoc veřejnost

Na ukázku má i průmyslově vyrobený opasek, který bývá k mání v běžných obchodech s konfekcí. Je slepený z různých kusů materiálu.

„Na zadní straně je napsané, že je to kůže. Ale kvalitu té kůže vám už nikdo neřekne. Kůže má určitou strukturu. Čím blíže líci, tím je houževnatější, drží si tvar a kvalitu. Oni běžně lícovou kůži odřežou a použijí ji na fajnové věci. A spodky používají na to horší. Takový opasek můžou prodávat jako kožený. Uprostřed je ale vycpaný nějakým papírem, nahoře je plast,“ ukazuje Šimon Šimík.

Kromě opasků třeba i peněženky

V jeho dílně vznikají pod značkou Manopu kromě opasků také peněženky, cardholdery, kabelky, záložky nebo klíčenky. „Jsem přesvědčen, že když se o kůži člověk stará, může s ním prožít kus života. Že si nepotřebuje kupovat každé dva, tři roky nový pásek. Klidně může vydržet deset, patnáct let, když se o to člověk stará,“ poznamenává.

Proč si Šimon Šimík našel cestu právě ke kůži? Odpověď skrývá i skromné vybavení jeho dílny. Hledal rukodělnou činnost, kterou by mohl vykonávat na cestách. „Bavilo mě to, chtěl jsem to zkusit, je to moc příjemná práce. Voňavá, člověk při ní může být doma, kůže je skvělý materiál, příjemný na dotek,“ vysvětluje brašnář – samouk, který se tvorbě kožených výrobků věnuje prozatím ve svém volném čase a má ji jako koníčka a přivýdělek.

Jsem tu doma, žena taky

Jeho manželka pochází z Brna. Oba po svatbě přemýšleli, že by odešli do zahraničí. Mají v tomto směru ostatně zkušenosti i jazykovou výbavu. Dnes už druhým rokem žijí v Mikulovicích.

„Rozhodovali jsme se, kde chceme prožít život. Věděl jsem, že jednou chci být tady. Přišlo nám zbytečné deset let něco budovat v cizině a pak to opouštět. Jsem tu doma, žena už taky. A nechtělo se mi věřit, že by se na Jesenicku nešlo uživit,“ objasňuje Šimon, který je zaměstnán jako technolog ve firmě v nedalekých Zlatých Horách.

Sám vnímá trend, kdy je už řada lidí nabažená konzumu. Nakupování stále nových věcí a jejich následného vyhazování, když se brzy rozbijí.

„Teď lidé víc přemýšlí nad tím, co si kupují, uvažují o udržitelnosti, kvalitě. A myslím, že je to cesta. Žijeme pospolu v tomto kraji, chceme tvořit, ale musíme si pomáhat. Často se mluví o tom, že v pohraničí, na Jesenicku není práce. To se může změnit kreativním pohledem na věc, že lidé začnou tvořit. A že zjistíme, že se potřebujeme a můžeme si vzájemně pomáhat nákupem mezi sebou. Je dobré vědět, kdo jaký výrobek dělal, z jakých materiálů a že to dělá dobře,“ uzavírá.