Narodila se totiž uprostřed té nejdramatičtější noci roku 1997. Do porodnice v Zábřehu vezl její maminku konvoj tří nákladních aut, aby byla jistota, že alespoň některé dorazí vodní záplavou včas k cíli.

„V pondělí 7. července odpoledne už voda dosahovala k podlaze přízemí. Mně bylo od rána jasné, že porod se blíží, měla jsem navíc týden po termínu," vzpomíná Milena Balcárková.

Její manžel se ještě stačil po příchodu z práce přebrodit domů. Nejprve na loďce odvezl do bezpečí v centru obce pětaosmdesátiletého otce a pak začal řešit porodní situaci.

V deset večer naložil ženu, které už začaly porodní bolesti, do tatry svého kamaráda. Silnice za mostem na Zábřeh byla zaplavená. Řidič opatrně projížděl vodou, bez světel, která už přestala fungovat, hledal ve tmě vozovku a modlil se, aby pod hladinou cesta opravdu byla.

„Před námi jel náklaďák, ten razil cestu, a další jel za námi. V Zábřehu nás začala sledovat městská policie, protože auto bez světel bylo podezřelé. Lidé ve městě ještě nevěděli, že je Leština odříznutá. Mě v té chvíli ani nenapadlo, že by to nemuselo dobře dopadnout. Teprve později mi došlo, co se mohlo stát," říká maminka tří dětí.

Když jela do porodnice, měla u rodičů dvouletého syna. V porodnici zůstala do neděle a s obavami poslouchala zprávy, co se v Leštině děje. Byla šťastná, že rodinný dům vydržel, ale pocity při návratu byly i tak děsivé.

„Všude bahno, trosky, promáčený nábytek vynesený na ulici. Vypadalo to jako scéna z válečného filmu," popisuje návrat domů Milena Balcárková a dodává: „Dnes už je to pro nás spíš v rovině veselé příhody, kterou dávám ve společnosti k lepšímu. A když jsme před devíti lety čekali druhého syna, říkali jsme si, jen aby zase nepřišla nějaká katastrofa."