Postrčení obřích rafik si nechali až na pravé poledne, takže na kostele nastal letní čas s mírným zpožděním.
„Musím sundat kyvadlo a stroj manuálně popohnat. Zásah trvá skoro dvacet minut. Na podzim při návratu zimního času stroj na hodinu zastavím,“ vysvětloval Jiří Valenta, když otevíral starobylou skříň stroje v nejvyšším patře věže. Jako jediný z party je profesionálním hodinářem.
Stroj vyrobený v roce 1902 pohánějí tři závaží zavěšená přes systém kladek. Od převodovky vedou čtyři tyče k více než metrovým ciferníkům.
Bezchybně funkční byly hodiny do 8. května 1945. Tehdy se do jednoho z ciferníků až z Rudolfova strefil puškou ruský voják.
Od té doby hodiny nikdy pořádně nešly, zbytky zrezivělých rafik dnes zdobí stěnu točitého schodiště. O obnovu se postarala sedmičlenná parta dobrovolníků různých profesí. Začali v roce 2001 a o tři roky později už hodiny zase odbíjely správný čas.
„Úplně nejdřív bylo nutné odklidit asi metrovou vrstvu ptačího trusu. Místnost dostala novou podlahu a strop, ruční natahování stroje jsme vyměnili za elektrický pohon, skleněné ciferníky nahradily kotouče z umělé hmoty. Největší fuška byla oprava vlastního stroje. U mě v garáži jsme na ní strávili stovky hodin hlavně o víkendech,“ řekl Vladimír Jelínek.
I kdyby se v neděli čas neměnil, na věž by někdo z party určitě zamířil. Hodiny je třeba pravidelně seřizovat a promazat.
Z kostela v neděli zamířili dobrovolní správci ještě na půdu gymnázia, aby popohnali i rafiky hodin nad jeho průčelím. Chystají se na jejich generální opravu, takže koncem dubna se hodiny zastaví.
Střídání letního a zimního času oběma mužům nijak nevadí.
„Já tu změnu zaznamenám jen v tom, že mi v dílně přibude zakázek. Jak lidé začnou vrtat do hodinek a posunovat rafičky, často je při tom pokazí,“ řekl Jiří Valenta.
