Wolfovi se v roce 1942 vyhnuli nástupu do židovského transportu směr Terezín a do konce války se ukrývali u přátel a v lesních bunkrech poblíž Tršic.

„Otto si v úkrytech psal deník podobě jako Anna Franková. Tři týdny před koncem války při akci proti partyzánům padl do rukou Němců. Při krutém mučení nikoho neprozradil a byl zastřelen. Jeho otec se po válce marně pokoušel dílo vydat; nebyla pro to politická vůle. Deník vyšel až v roce 1997,“ řekl Luděk Štipl z loštického sdružení Respekt a tolerance, které se na přípravě semináře podílelo.

Přerovští studenti přijeli vlakem do Mohelnice, kde jim hned na nádraží muž v uniformě německé policie zabavil všechny věci včetně mobilů. Vystrašení studenti – uprchlíci odjeli dvěma autobusy do vesnic poblíž osady Radnice.

Podle mapy, kterou našli schovanou na tajném místě, se sněhem a polními cestami brodili do Radnice. Tam hledali muže, o kterém věřili, že by jim mohl pomoci. Roli sehrál Luděk Štipl.

Přijal uprchlíky s rozpaky a nabídl jim čaj. Po chvilce však na dveře domu klepala policie. Uprchlíci se narychlo ukryli v komoře a majitel domu v síni ujišťoval policajta, že je v domě sám. Další ukrývání v domě bylo nebezpečné, nezvaní hosté museli zmizet.

„Ve tmě jsem je převedl do nepoužívané budovy radnické školy. Dramatické prožitky následovaly i tam. Nechybělo ani večerní putování lesem k partyzánskému bunkru, hledání potravy v tajných skrýších, noční zatýkání a popravy,“ popisuje Luděk Štipl.

Ve scénáři, který připravili posluchači brněnské JAMU, měli studenti přidělena nová jména a průkazy totožnosti; na sobě měli dobové oblečení.

„Při putování do neznámé vesnice jsem se začala vžívat do nové identity a záhy jsem zjistila, že mám strach.Viděla kolem sebe zatýkání a násilí. Nakonec jsem se i rozplakala. Musím říci, že během té hry jsem zažila opravdu těžké okamžiky. Plně jsem pochopila, o čem bezpráví, násilnosti a války vlastně jsou,“ popsala zážitky studentka Marcela Soldánová.

„Deník Otty Wolfa je důkazem velké lidské statečnosti a odpovědnosti. Je to věcné, nepatetické svědectví, nepředstavitelně dospělé a vyspělé. Mladého člověka může text oslovit absolutní přirozeností,“ vysvětlila důvody pro uspořádání semináře učitelka Věra Mikulcová z přerovské školy.

Luděk Štipl připomněl, že obětem holocaustu bylo u nás ublíženo vlastně dvakrát. Poprvé, když byly poslány na smrt, a podruhé, když poválečný režim usiloval o to, aby byly zapomenuty. Proto i Deník Otty Wolfa zůstal před českou veřejností utajen až do roku 1997.

Kdo byl mohelnický rodák Otto Wolf

Otto Wolf se narodil 5. června 1927 v Mohelnici jako nejmladší syn Růženy a Bertholda Wolfových. I v tehdy převážně německé Mohelnici se hrdě hlásili k české menšině. Jejich děti navštěvovaly českou školu a byly členy Sokola.

Od roku 1933 bydleli Wolfovi v Olomouci. Ottova sestra Felicitas (nar. 1920) pracovala v módním salonu a bratr Kurt (nar. 1915) studoval medicínu na Masarykově univerzitě v Brně. Po příchodu nacistů se Wolfovi usadili v Tršicích, ale Kurt uprchl do Sovětského svazu, kde později jako jeden z prvních vstoupil do Svobodovy armády.

Otto byl v roce 1942 se sestrou a rodiči povolán do prvního transportu z Olomouce do Terezína. Dne 22. června se nechali odvézt povozem na shromaždiště, ale ve městě z vozu sestoupili. Odpárali si z oblečení žluté hvězdy a tajně se pěšky vrátili do už dříve připraveného lesního úkrytu poblíž Tršic. Tímto datem začíná i deník, který si tehdy patnáctiletý Otto začal psát.

Je srovnatelný s Deníkem Anny Frankové. Vznikl ojedinělý dokument osvětlující poměry za doby okupace a svědčící o pomoci českých obyvatel ohroženým spoluobčanům.

Otto Wolf byl nešťastně dopaden tři týdny před koncem války při akci proti partyzánům. I přes kruté mučení Otto nikdy nevyzradil své jméno, jména svých ochránců ani úkryt rodičů. Spolu s dalšími zatčenými byl 20. dubna 1945 popraven v lese poblíž osady Kyjanice.

Rodiče i Felicitas se dočkali osvobození. Kurt padl v roce 1943 v bitvě u Sokolova. Byl povýšen in memoriam do hodnosti poručíka a obdržel čestný doktorát a četná vysoká vyznamenání. Pamětní deska byla bratřím Wolfovým odhalena v Mohelnici v roce 1947 na Ottově rodném domě číslo 6 v Nádražní ulici.

Poslední Ottův zápis v deníku pochází ze 13. dubna 1945. Následné týdny života v ilegalitě i konec války do deníku zaznamenávala sestra Felicitas. Zprávy o smrti Otty a Kurta se dostaly k Wolfovým během jediného dne – 12. května 1945. Záhy po osvobození se odstěhovali do Olomouce a snažili se začít nový život.

Doufali, že budou moci zvěčnit památku svých synů alespoň vydáním deníku. Jejich několikaletá snaha však byla marná především pro nedostatek politické vůle tehdejšího režimu. Zatímco v zahraničí vycházely podobné publikace a deníky, jako například Deník Anny Frankové, Ottův deník zůstal před českou veřejností po dlouhou dobu utajen.

A to navzdory tomu, že popisuje u nás poněkud mimořádný jev – ukrývání čtyřčlenné skupiny po dobu téměř tří let, ač to vědělo několik desítek obyvatel Tršic i vrchní četnický nadstrážmistr. Všichni riskovali životy své i svých rodin. Popravy i za mnohem méně závažná provinění byly tehdy na denním pořádku.

Po válce působil Berthold Wolf jako kantor Židovské náboženské obce v Olomouci, zemřel v roce 1962. Jeho manželka Růžena těžce nesla nelehký úděl a zemřela již v roce 1952. Felicitas si otevřela v Olomouci módní salon, který jí byl v r. 1948 znárodněn. V roce 1968 odešla se svým manželem Otto Grätzerem do Spojených států. Deník si vzala s sebou. Od roku 1995 je rukopis ve sbírkách United States Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu. Teprve v roce 1997 vyšel deník v nakladatelství Sefer.

V roce 2000 předala velvyslankyně Izraele medaile a vyznamenání „Spravedliví mezi národy" občanům, kteří se nejvíce zasloužili o záchranu rodiny Wolfových. Poctu jim udělil Památník mučedníků a hrdinů holocaustu Yad Vashem v Jeruzalémě. Slavnost se konala v obřadní síni tršického zámku. Jména zachránců byla vyryta do zdi jeruzalémského památníku a jejich čin budou připomínat nově vysazené stromy v tamní Zahradě spravedlivých.

Luděk Štipl