František Fiala byl teprve druhým kastelánem Velkých Losin. Svého předchůdce, který na zámku působil od roku 1949, vystřídal v roce 1975. Jeho manželka měla funkci správkyně depozitářů. Losinský zámek zná kastelán do posledního koutu na půdách.

Není vám líto, že musíte starobylé bydlo opustit?
Je.  Duch zámku na vás dýchne a už vás nepustí. Cítím, že bude těžké to prostředí opouštět. Vychovali jsme tu dva syny, jeden měl rok a druhý tři roky, když jsme sem přišli. Na starost o děti to bylo dobré povolání. Byly pořád s námi. Věděly, že do zámeckých prostor nesmí, ale park a okolí bylo jejich. V našem bytě  bývalo kdysi bydlení pro panského kočího. Museli jsme byt upravit, když jsme se nastěhovali.

Co vás přivedlo k práci kastelána?
Vystřídal jsem předtím řadu profesí včetně prodavače hudebních nástrojů nebo práce v ZOO v Liberci. K památkám jsem ale měl vztah, protože moje matka vyrostla na Hrádku u Nechanic, kde pracoval její otec. Zajímal jsem se o práci kastelána, oslovil jsem několik památek, už to vypadalo, že zakotvíme v Ratibořicích, ale tam nás neschválila místní komunistická buňka. Nakonec nám vyšly Velké Losiny.

Které místo zámku máte nejraději?
Je to nádvoří, když je prázdné a snáší se teplý letní večer. To je genius loci nejpůsobivější. Sednete si na vyhřátý pískovec a kocháte se tou krásou.

Kdejaký zámek či hrad má vlastní strašidlo. Straší i ve Velkých Losinách?
Bílou paní jsem tady nikdy nepotkal. Je fakt, že takový barák má své specifické zvuky. Já jsem ale technicky založený člověk, takže jsem vždycky hledal příčinu a uměl jsem si je vysvětlit. Jak večer po teplém dni chladnou, vydávají praskavé zvuky například plechové prvky na střeše. Nebo se projdete po jedné místnosti a ona zavrže podlaha v té sousední. Působí to strašidelně, ale příčinou je statika stavby. Dřevo i zdivo pracuje.

Stěhujete se pryč hned s Novým rokem?
Ne, v zámeckém bytě zůstaneme ještě půl roku a pak se přesuneme do Žárové, kde dokončujeme domek. K zámku tak budeme mít pořád blízko.