Když si s Petrem Jeřábkem domlouvám schůzku, zmiňuje, že jede ke koním. Tři desítky zvířat objíždí několikrát do roka. Stará se o jejich podkovy.

„Vyučil jsem se pro Hanušovickou lesní jako kovář-podkovář. Podkovařinu pořád dělám, ale málo. Mám stálé zákazníky, nějakých třicet koní,“ počítá osmačtyřicetiletý muž.

Kopyto koním roste stejně, jako lidem nehty. Péči potřebuje zhruba každé dva měsíce. „Je to jednoduchý rytmus. Strhnete starou podkovu, přerostlou rohovinu musíte vystrouhat, vysekat. Kopyto upravíte, aby byla mrtvá rohovina pryč. Připravíte si podkovu, nažhavíte ji, přitisknete, aby dobře sedla, zchladíte ji a přibijete,“ popisuje.

Kůň má podkovy podobně jako člověk boty. A stejně jako lidé nosí jiné boty na vycházku a jiné na sport, i koňské podkovy se liší.

„Jiná podkova je na práci do lesa, na parkurové, westernové, dostihové ježdění. Základ je stejný, ale podkova má jiný tvar, jiné drážkování, je jinak udělaná. Podkova pro tažné koně je masivnější oproti těm jezdeckým, kteří potřebují mít lehkou nohu,“ vysvětluje Petr Jeřábek.

Od koně jsem měl i rozdrcenou nohu

Při kování koní má pomocníka, který zvířeti drží nohu. Přesto to není práce úplně bezpečná.

„I hodný kůň může kopnout. Schytal jsem to několikrát, měl jsem i rozdrcenou nohu. Ne, že by vám kůň chtěl ublížit, ale třeba se lekne. Jako první upozorní člověka, který koni nohu drží, napětí v té noze. A já na to musím reagovat,“ říká Petr Jeřábek.

Více než práci okolo zvířat se v současnosti věnuje uměleckému kovářství. V dílně má aktuálně rozpracovanou kovanou postel, branku pro tvrz Kobylů v Podolí, věšák na zeď, renovuje hřbitovní bránu.

„Tady mám okovat necky. Dovezl mi je stolař, jedny jsem mu už dělal. Oková se to na dva pásy, plus držadla. Jakmile se necky napustí vodou, dřevo se roztáhne, kování to podrží a necky se utěsní,“ ukazuje na velkou dřevěnou nádobu.

Speciálním kouskem je brána na hřbitov v Branné. Poničila se po pádu stromu. „Špatné části se musí vyměnit, pak se nechá opískovat, natřít. Nikdo na ni sto let nesáhl,“ odhaduje kovář.

Změnily se za těch sto let v kovářském řemesle technologické postupy? „Pokračuji v tom, co dělali kováři tehdy, aby to bylo zachovalé. Když jde rekonstrukce přes památkáře, je nutné vše dodržet na sto procent,“ poznamenává Petr Jeřábek.

Základ práce? Výheň a kovadlina

Základem kovářské práce je stejně jako v minulosti výheň a kovadlina. Naproti ní stojí v jindřichovské dílně masivní stroj, buchar. „Bylo to první, co jsem sháněl. Ušetří spoustu ruční práce. Jinak tu mám vrtačku, brusku, na něco je potřeba i soustruh,“ rozhlíží se po dílně její majitel.

Kovařina je stále vymírající řemeslo. V současnosti obor umělecký kovář nabízí v Česku patnáct škol, zemědělskou variantu pouhé čtyři.

„Když šel syn na učiliště do Loštic, bylo tam patnáct kovářů. Když končil, ten obor rušili, nebyl o něj zájem. Dnes už to učiliště ani neexistuje,“ popisuje Petr Jeřábek. Problémem je dnes získat kvalitní učitele toho řemesla, hendikepem pro budoucí kováře je i fakt, že pokud nemají v rodině příbuzného kováře, nemají k dispozici dílnu. Její vybavení přitom jde do statisíců.

Se synem pracuje Petr Jeřábek čtyři roky. „Spoustu let jsem pracoval sám. Když to jinak nejde, člověk musí hledat varianty, jak si pomoct sám. Ale dělat ve dvou je rozhodně lepší. Železo není lehké,“ usmívá se Petr Jeřábek.

Na své práci má rád různorodost. „Když je moc koní, rád uteču k umělecké kovařině. A naopak. Je dobré, že nedělám jak u mašiny osm hodin jednu věc od rána do večera,“ uzavírá jindřichovský kovář.