Pracoval po vojně jako dělník v obalovně v Písečné, kde obsluhoval zařízení na výrobu asfaltové hmoty určené na opravu silnice z Jeseníku na Červenohorské sedlo.

„Bylo krátce po páté, když přišel mistr, vypnul mi pod kotlem oheň, strašně nadával a u toho brečel. Byl jsem v šoku, protože jako bývalý profesor techniky to byl noblesní člověk a nikdy jsem ho neslyšel mluvit hrubě. Slzy mu tekly po tvářích, volal, že začala okupace a že teď už je stejně všechno jedno,“ vzpomíná dnes Horáček na dramatické ráno. Čerstvě dokončený úsek silnice polské tanky v noci rozjezdily a zničily. Pracovat dál nemělo smysl. Mladík vyrazil domů do Šumperka. „Vzpomínám si, že u Grandu stál napříč ulicí mlékárenský vůz, aby zabránil průjezdu cizích jednotek. Stála tam polská kolona, která byla v neustálém obležení. Lidi na vojáky křičeli, jiní s nimi diskutovali a někteří vojáci brečeli. U vjezdu do kasáren stál český tank, aby zabránil okupantům vjet do areálu,“ popisuje atmosféru Milan Horáček. Vydal se i do Prahy a do Olomouce a všude ho situace utvrzovala v úmyslu, že je nutné zmizet. Do riskantní akce šel už jedenáct dnů po okupaci. Utíkal s kamarádem, který sloužil u pohraničníků na Znojemsku a terén tam měl dokonale zmapovaný z doby, kdy nacvičovali zadržování narušitelů hranice.

„Do setmění jsme počkali na hřbitově, pak jsme se plazili k drátům – byly tam branky pro pohraničníky, kde byla šance dráty přelézt bez spuštění alarmu. Pak už na druhé straně hranice jsme museli ještě dlouho utíkat, protože kamarád věděl, že naši pohraničníci běžence pronásledují daleko na cizí území,“ uzavřel 39 let starou vzpomínku na útěk Milan Horáček. Zakotvil v Německu, vystudoval tam politologii a dnes je za Zelené poslancem Evropského parlamentu.