Petr Leuber pochází z Mělnicka. S fotbalem začínal v deseti letech. Za cítovský klub odehrál 266 zápasů.

„Jako kluci jsme jezdili všude na kole. Každý měl doma dres, máma mi ho vyprala, měl jsem ho doma složený. V neděli ráno jsem vzal kolo, sjel do vsi, kde jsme měli sraz. A jezdili jsme do Horních Počápel, Beřkovic, Spomyšle, až na Mělník, do Liběchova. I v dešti. Potom měl předseda fotbalového svazu zaplachtovaného ŽUKa. Když bylo nejhůř, jezdili jsme ním,“ vzpomíná na své fotbalové začátky.

V roce 1980 se Petr Leubner přestěhoval do Kralup nad Vltavou. Zde hrával v béčku místního klubu Čechie. V bráně stával nejen na fotbalovém hřišti, ale i na zimním stadionu.

„V Kralupech jsem chytal i hokej, odborářskou ligu, tři zápasy za týden. Bydlel jsem u stadionu, manšafty jezdily z Prahy, Kladna a většinou neměly gólmana. Každou chvíli u nás někdo zvonil a chodil jsem chytat. Většinou se hrálo do deseti večer do půlnoci,“ popisuje.

Stanislav Sadil (vpravo) na archivním snímku v dresu divizního Šumperku
Oslava nebyla, museli jsme do práce, řekl po jubilejní třicítce snajpr Sadil

Nájemný brankář

Mohelničanem se Petr Leubner stal v roce 1998. V té době mu bylo osmačtyřicet let.

„Říkal jsem, že už žádný sport dělat nebudu. Ale v devětadevadesátém přišel kamarád a říká, jestli si nechci zahrát pucku. Nevěděl jsem, co to je. Je to asi nějaký mohelnický fenomén, hraje se v tělocvičně s poloměkkým, ručně šitým míčem. V roce 2000 byl hospodský turnaj v Podolí, tak mi někdo řekl, abych šel hrát za hospodu. A pak přišli kluci, jestli bych s nimi nehrál malou kopanou. Ta skončila těsně před covidem,“ popisuje svou moravskou „kariéru.“

S týmem malé kopané sjezdil vesnice na Šumpersku. Na hřišti byl suverénně nejstarší. Spoluhráči i soupeři bývali běžně o tři generace mladší.

„Když jsme někde přijeli poprvé, sedmnáctiletí, dvacetiletí kluci říkali: ‚Hele, tomu dědkovi dáme.‘ Ale kolikrát nedali. A když už mě ale znali, tak otočili: ‚Kurňa, ten nás zase vychytá‘. Bylo to takové hecování, ale příjemné,“ popisuje muž, kterému byste na první pohled sedmdesátku ani nehádali.

Petra Leubnera dobře znají účastníci i různých turnajů na Mohelnicku, například v Lošticích nebo Kozenky cupu v Kozově. „Byl jsem takový nájemný brankař. Vždycky mi někdo tři neděle dopředu zavolal, jestli s nimi nechci hrát,“ říká.

Fotbal, kterého byl v posledních desetiletích Petr Leubner součástí, je prý hlavně o dobré partě.

„Nikdy jsem nevynadal obráncům, že gól byla jejich chyba. Beru to tak, že je to problém brankaře. V Kralupech když mezi nás dospělé dávali rozehrát mladé kluky z dorostu, byl některý nervózní a zkazil dva míče. Někdo ze starších spoluhráčů mu začal nadávat. Říkám: ‚Hele, když ho nepochválíš, tak mu aspoň nenadávej. On se rozehraje, ale nenadávej mu hned na začátku‘,“ líčí.

Mohelnice slaví v krajském přeboru první výhru jara, když ovládla nedělní derby na hřišti Zábřehu
FOTO: Mohelnice i bez hrajícího trenéra ovládla derby proti Zábřehu

Adrenalin zažene bolest

Období covidových uzávěr zanechalo stopu i ve fotbale. Na Šumpersku například skončila malá kopaná.

„Ale o takové srandamače zájem je. Spousta čtyřicátníků nebo padesátníků už nemůže zdravotně. Já musím zaklepat, že jsem nikdy neměl problém s koleny, zády. Když se ráno probudím, jasně, že mě taky občas něco bolí. Klukům jsem už říkal, že u mě musí stát, protože jak padnu, nevstanu. Ale když začneme hrát, naskočí adrenalin a najednou mě přestane všechno bolet,“ říká.

Poslední zápas odehraje 5. června v Podolí. „Říkal jsem z legrace, že bych chtěl v sedmdesáti ukončit kariéru. Udělají mi registračku a na pět, deset minut na hřiště nastoupím. Abych byl v zápisu,“ popisuje celoživotní sportovec.

Věří, že červnový zápas bude opravdu jeho poslední?

„Ve velkém fotbale určitě. Kdyby se obnovila malá kopaná, jedině kdyby potřebovali opravdu jen záskok… Ale budu říkat, že je opravdu končím,“ uzavírá muž.