Petr Válek drží v rukou zelenou krabičku s reproduktorem, červeným kolečkem a drátkem, který zde přichytit k jednomu ze tří kovových kolíků. „Tomuhle říkám Fifuge. Představuji si, že to má ředitel podniku ve své kanceláři. To je Fotogon, reaguje na světlo, uvnitř je fototranzistor. Tyhle kytary normálně hrajou. Je tam piezo snímač za deset korun a normálně fungují. Tahle je ještě laserová, je v ní optický senzor a jak se hýbe rukou, dělá to ještě další zvuk,“ ukazuje Petr Válek jeden přístroj za druhým a hned je předvádí.
Místnost malebného rodinného domu v Loučné nad Desnou v mžiku zaplní praskání, pískání, hvízdání a lupání, které se mění podle toho, jaké tlačítko na přístroji Petr zmáčkne, kterým kolečkem otočí nebo jakého čudlíku se dotkne.
„Mě teď strašně baví zkoumat elektroniku. Vůbec těm součástkám nerozumím, baví mě to vyrábět, když vůbec nevím co se stane. Objevím tak něco, co bych jinak neobjevil. Vůbec se divím, že to funguje. Mám tu zesilovač, zpětná vazba se dá vždycky nějak udělat. A do cesty dávám kondenzátory a ty mění zvuk,“ popisuje a ukazuje modulární syntetizátor s osmi zesilovači visící na zdi.
Chodím do lesa s nůžkama na plech
Desítky zdířek propojuje změť drátů. „Baví mě, že je to zároveň zvukový obraz. Dělá to šestikanálový zvuk,“ pouští Petr Válek přístroj.
Cokoli propojí s čímkoli a přístroj vydává nejrůznější hluky. „Kupodivu se mi ještě nestalo, že by něco vyhořelo.“Vyrobit takový přístroj je prý velmi jednoduché a levné zároveň.
„Používám materiály, které najdu v přírodě. Chodím do lesa s nůžkama na plech, když najdu nějaký zřícený krmelec, odstřihnu z toho kus plechu nebo umělé hmoty. Součástky jsou strašně levné. Tohle postavím za padesát korun včetně reproduktoru. Když vím, co chci dělat, je taková věc hotová třeba za hodinu. Těchhle krabiček mám plno. Vždycky si je někdo koupí. Berou si to experimentální hudebníci. Není to nikde jinde k sehnání.“
Podle jeho slov jej zajímá, jak do elektroniky dostat přírodu. „Vítr a takové věci, aby ta věc nebyla lidsky ovladatelná. Každý hudebník se snaží mít svůj nástroj pod kontrolou. Člověk chce celý život něco ovládat, podmanit si přírodu a všechno. Mě zajímá, že se to nenechá,“ dodává.
Lebky mě fascinují, skrývají úsměv
Elektronika se stala vášní Petra Válka loni na podzim, mnohem déle je známý jako malíř. Poprvé vystavoval v roce 1997 v knihovně ve Velkých Losinách. Jeho obrazy si nespletete. Jsou chlupaté, ježaté a zubaté.
„Jeseníky vnímám jako divoký, je to vidět i v těch obrazech. Nejvíc mě baví malovat vyceněný zuby. Už od dětství mě fascinují lebky. Lidem nahání strach, protože je to symbol smrti, vždycky jsou někde na hřbitově. Ale mě se líbí, protože se přirozeně usmívají. Lebka má permanentní úsměv. Pod masem v obličeji se usmíváme, jen to maskujeme. Pracoval jsem v domově důchodců, tam jsem se se smrtí setkával pořád. Je to normální věc, všichni umřeme,“ říká vyučený kameník, který jako ošetřovatel v domově důchodců pracoval dvanáct let.
Obrazy jsem zvětšoval, aby se nevlezly do auta
Zároveň se svoje obrazy snaží malovat tak, aby je lidé nechtěli.
„Chci jim to trochu zkomplikovat, aby pro ně nebylo jednoduché si ten obraz vzít. Postupně jsem je zvětšoval, aby se nevlezly do žádného auta. Je jednoduchý si koupit obraz nebo si poslechnout hudbu, když jako posluchač nebo divák nic nedělám. Posluchač by si ale měl dát mnohem větší práci na to tu hudbu zpracovat, než člověk který ji udělal. Měly by tam být překážky, které člověk musí překonat, aby tu hudbu vstřebal,“ vysvětluje, proč používá nepříjemné zvuky.
Petr Válek je velmi aktivní na internetu. Na Youtube kanál nahrává prakticky denně stylizovaná videa, jeho profil na Facebooku sleduje 137 tisíc lidí.
„Lidí, co ta videa sledují, je spousta. Ale nejsou tady v Čechách. A na Šumpersku je to úplně těžký,“ poznamenává.Internet mu umožňuje vykročit z rodného kraje, zároveň však s Jeseníky zůstává pevně spjatý.
Nerad odepisuju na maily
Auto neřídí, nejraději cestuje vlakem. Na výstavy vyjíždí ze zastávky pár metrů od svého domu. Přístroje vyrábí tak, aby nic nevážily a když se pokroutí, šly snadno opravit. Po železnici vyráží odtud i na výlety na oblíbené Konicko. Tamní krajina ho inspiruje k tvorbě snových fraktálních animací.
„Já třeba nerad odepisuju na maily. Mám jich nepřečtených dva a půl tisíce. Strašně mě to nebaví si s někým vypisovat. Kontaktovala mě hudební kritička z New York Times, dokonce mě organizátorka nějakýho festivalu v Berlíně prosila videem, abych jí odpověděl. Píšou mi lidi ze zahraničí, od Mexika, že mi zaplatí letadlo, třeba na festivaly vážné hudby. Vůbec nevím, co bych tam dělal. Ty videa jsou jen iluze. Minulý rok mi kurátor několika mých výstav začal vyřizovat turné po Belgii, ale já řekl, nikam nejdu. Mě baví ty věci vytvářet, ale někde s nimi jezdit mi stačí třikrát za rok. Řekl jsem, že jestli chtějí, ať přijedou sem,“ uzavírá poněkud plachý muž.