„V pondělí 7. července odpoledne už voda dosahovala k podlaze přízemí. Mně bylo od rána jasné, že porod se blíží, měla jsem navíc týden po termínu,“ vzpomíná Milena Balcárková. Její manžel se ještě stačil po příchodu z práce přebrodit domů, nejprve na loďce odvezl do bezpečí v centru obce pětaosmdesátiletého otce. V deset večer naložil ženu, které už začaly porodní bolesti, do Tatry svého kamaráda. Silnice za mostem na Zábřeh byla zaplavená. Řidič opatrně projížděl vodou, bez světel, která už přestala fungovat, hledal ve tmě vozovku a modlil se, aby pod hladinou cesta opravdu byla.

„Před námi jel náklaďák, ten razil cestu, a další jel za námi. V Zábřehu nás začala sledovat městská policie, protože auto bez světel bylo podezřelé. Lidé ve městě ještě nevěděli, že je Leština odříznutá. Mě v té chvíli ani nenapadlo, že by to nemuselo dobře dopadnout. Teprve později mi došlo, co se mohlo stát,“ říká maminka tří dětí. Když jela do porodnice, měla u rodičů dvouletého syna. V porodnici zůstala do neděle a s obavami poslouchala zprávy, co se v Leštině děje. Byla šťastná, že rodinný dům vydržel, ale pocity při návratu byly i tak děsivé.

„Všude bahno, trosky, promáčený nábytek vynesený na ulici. Vypadalo to jako scéna z válečného filmu,“ popisuje návrat domů Milena Balcárková.
Její manžel se snaží vzpomínání nadlehčit: „Navrhoval jsem ženě, že pro ni do porodnice zase přijedu tou samou Tatrou. Kupodivu odmítla!“ směje se Aleš Balcárek a dodává: „Když jsme před čtyřmi lety čekali druhého syna, dělali si sousedé legraci, že Balcárkovi budou rodit, to prý určitě bude zase povodeň!“