Bylo to 8. srpna 1958, kdy osmnáctiletý Alois Lanšperk potkal na šumperském nádraží patnáctiletou Annu Gajdošovou. On přijel z Karviné, kde pracoval za závod Velamos v uhelných dolech, ona si šla vyzvednout občanský průkaz.

„Alois měl kamaráda a ten chodil s mojí sestrou. Oni se na nádraží ve vestibulu bavili a my jsme se tam sešli,“ popsala osudové setkání Anna Lanšperková. Už třináctého srpna vyrazil Alois na první rande. Pro svou milou přijel na motorce do domu jejích rodičů v Sobotíně.

Zanedlouho Anna otěhotněla a Alois ji požádal o ruku. Svatba se konala v říjnu 1959. Spolu však manželé strávili jen pár dnů. „Já se sedmnáctého oženil a třicátého jsem narukoval na šestadvacet měsíců na vojnu,“ popisuje Alois Lanšperk.

Anna tak žila u rodiny na Šumpersku, Alois sloužil v Táboře. S manželkou se neviděl rok. Dlouho trvalo, než vůbec spatřil svého prvorozeného syna. Aničce se malý Jiřík narodil krátce po jejích sedmnáctých narozeninách, v únoru 1960. „My jsme se viděli, až když měl můj syn devět měsíců. Tehdy jsem dostal za odměnu opušťák,“ vzpomíná pan Lanšperk.

Pro manželku a syna se mu díky uznalému veliteli podařilo zařídit byt v táborských kasárnách. Manželé žili v jedné budově, ale ne spolu.

„Bydlela jsem v přízemí v prostorách, kde bývala dříve ústředna. Měla jsem tam dvě místnosti, vojenskou postel, malý Jirka postýlku, petry kamna. Když ve dvě hodiny ráno vyjížděly tanky, burácely, až padalo sklo z oken. Ale líbilo se mi tam,“ popisuje Anna Lanšperková roční zkušenost s životem v Čechách.

V lázních, sklárnách i dílnách

Po vojně se manželé vrátili na Šumpersko a pracovali v řadě místních podniků. Anna v losinských lázních či rapotínských sklárnách, Alois v dílnách v Šumperku. Společně pak byli řadu let zaměstnáni v závodu Velamos v Loučné.

„Když jsem dělala na montážích, to byly galeje. Ale na galvanice jsme se měli strašně dobře. Byly jsme tam dvě ženské, dělaly jsme žabky na záclony. Jinak tam byli samí chlapi. Oni nám pomáhali. Měli jsme tam velmi dobrý kolektiv a hodného mistra pana Třísku,“ popisuje pracovní zkušenost v loučenské Velamosce šumperská seniorka.

Její manžel byl velmi pracovitý. „Měsíčně jsem dělal sto hodin navíc. To se dělalo načerno, na dvě píchačky. Nechodil jsem do práce z donucení, já jsem ji miloval,“ poznamenává Alois Lanšperk.

V roce 1984 se rodina se čtyřmi dětmi přestěhovala do bytu v panelovém domě v Šumperku. „Toto byly stabilizační byty. My jsme se sem nastěhovali jako vůbec první, třiadvacátého prosince. A čtyřiadvacátého jsme jeli na Vánoce do Čech k dceři,“ povídá v obýváku svého bytu.

Spolu se ženou jsou už řadu let v důchodu. Mají dvanáct vnoučat a deset pravnoučat. Většina rozvětvené rodiny žije v Čechách.

V sobotu 19. října manželé opět vstoupí do obřadní síně. S blízkými oslaví diamantovou svatbu. Bude nás 36 a to ještě z rodiny nebudeme úplně všichni,“ uzavírá Anna Lanšperková.