Někteří si trať cvičně zaběhli, jiní „odšlapali“ ve společnosti psích mazlíčků či ve skupinkách. Nejmladší účastnici byly 2 roky, nejstarší měla 77 let.
„Celkem na trať vyrazilo o 76 lidí méně jak loni,“ nahlédla do statistiky letošního ročníku pochodu Pavlína Horáčková z pořadatelského gymnázia. „Nejvíce si vybralo patnácti kilometrovou trasu, 49 šlo třicet pět a 15 odvážlivců pak padesát kilometrů,“ dodala Horáčková.
„Chodíme pravidelně už celých 24 let,“ svěřil se Ferdinand Kubíček ze Skaličky.
„Jen jednou, po návratu z vojny, jsem šel padesátku, od té doby volím patnáctku. Je to úplně jiný zážitek, než ve dne,“ prohlásil, když jsme se potkali u zábřežského Lihovaru, kudy poslední roky trasa do Valentova rodného Svébohova vede.
A právě neopakovatelná atmosféra noční přírody, připomínající útěk bývalého gymnazisty a pilota Arnošta Valenty z nacistického zajateckého tábora, byla hlavním důvodem, proč se pochodu zúčastnit. Na tom se shodla většina přítomných. Na společné kontrole ve Václavově, kde se dávaly kontrolní razítka, na ně pořadatelé pamatovali s tradičním občerstvením v podobě chleba se sádlem a cibulí nebo máslem a tvarůžky.
„Tmy se nebojím, mám baterku. Těším se, třeba se potkáme se zajícem nebo srnkou,“ prohlásil jeden z předškolních účastníků, než se s rodiči ponořil do nastávající tmy.
I když pro Valentu a jeho spoluvězně skončil útěk smrtí z rukou gestapa, zábřežští pochodníci nakonec do cíle dorazili všichni, aby převzali pamětní listy a ochutnali závěrečný guláš. (vab)
Autor: Vladimíra Bartoňová
