Pestrý oblek Jidáše - bílá čepice, bunda a tepláky pošité proužky novin a krepáku - se v obci dědí už léta. Jidášem je vždy nejstarší z kluků a kostým po svátcích předá do úschovy svému následovníku.

„Rok ležel v pytli na půdě a zase u nás zůstane, protože příště v něm vyrazí můj mladší bratr,“ řekl letošní Jidáš Adam Jílek.

Do party vzal i dvě dívky, aby v osmi bylo klapání hlasitější..

„I v ty čtyři ráno nám většinou všichni otevřeli, když jsme zazvonili, vyslechli říkanku o Jidášovi a obdarovali nás,“ řekl Dan Jílek.. Horší to pak bylo ve škole; klapačům se chtělo spát.

„Ó milý Jidáši, cos to učinil, že jsi svého pána Židům prozradil, za to budeš v pekle hořiti, s Luciferem ďáblem tam býti.“

To je veršovánka, kterou nemilští klapači odříkávali přede dveřmi domů. Během obchůzky se střídavě pomodlili u kříže před kapličkou.

Letošní klapání mělo v Nemili ještě jednu zvláštnost. Na poslední obchůzku v sobotním poledni vyrazila namísto dětí více než dvacetičlenná parta místních mužů. Rukojeti hrkacích trakářků si museli nastavit, protože jinak by šli v předklonu. Připomněli si tak dobu, kdy sami coby malí kluci klapali po vsi, aby nahradili zvony, které podle velikonoční legendy odletěly do Říma.