Do fabriky ho přivolali v neděli 6. července časně ráno a domů se poprvé podíval až ve čtvrtek. Mezitím se téměř nezastavil. Řeka Branná protéká kolem fabriky i pod jejími halami a továrnu přímo ohrožovala.

„Postavili jsme hráze z balíků celulózy, nebo jsme před mostem u expedice ucpali paletami koryto, aby si řeka našla jinou cestu a nezaplavila haly," připomíná některé z desítek zásahů Jiří Matýs. K nejdramatičtějším okamžikům počítá evakuaci obyvatel osady Rakousko.

„Milan Gracias z Horské služby mě přibral do podvěsu pod vrtulník a letěli jsme přes vodu. Paradoxně jsem se na tom laně cítil bezpečněji než na zemi, kde se odehrávala apokalypsa. Po jednom jsme převáželi lidi, až došlo na rodinu s malými dětmi, která odmítala byt opustit. Záchranář z lana nakonec prokopl okno, pak nám otevřel dveře bytu a my jsme vystresované děti odvedli. Do smrti nezapomenu, jak jsem ve vzduchu tiskl k sobě toho malého vyděšeného chlapce. Rodiče s námi nešli, ty jsme zachraňovali za další tři dny," říká Jjří Matýs.

Osádku vrtulníku tvořil i záchranář z Prahy, který z Jindřichova odjel rovnou do Troubek. Po čase se Jiří Matýs od vojáků dozvěděl, že záchranář v Troubkách zemřel, zřejmě na infarkt z vyčerpání.

„V kulturním domě přebývala asi stovka evakuovaných, místy tam panovala až hysterie. Lidé z blízkých paneláků nanosili deky, oblečení a taky nějaké jídlo. Dobré bylo, že fungovala hospoda, občas bylo nutné do někoho nalít panáka," řekl Jiří Matýs. V úterý dopoledne přiletěl se zásobami vojenský vrtulník a přivezl i obvodního lékaře.

„Vrtulník nás také se starostkou nabral a obletěl s námi obec, abychom zjistili, kudy se dá z ostrova jménem Jindřichov dostat pryč. Viděli jsme, že nejrychlejší bude zasypat kráter v cestě před viaduktem směrem na Habartice," vzpomíná na drama povodní dnes čtyřiašedesátiletý důchodce. Právě za obětavost a nasazení vlastního života  při záchranných pracích mu obec Jindřichov udělila čestné občanství.