„Vezou čerstvý chleba?“ žertoval kdosi na adresu prolétajícího vrtulníku ve chvíli, kdy zásoby v chalupě stačily už jenom na dva dny a nikdo netušil, že už brzy budou muset vrtulníky chleba opravdu přivézt, protože jiná cesta do vodou obklíčeného území neexistovala. „Z čeho jste měli postavený ten most za chalupou?“ ptala se paní sousedů z domku stojícího proti proudu. „Z trámů a pražců,“ zněla odpověď uprostřed dešťového přívalu. „Já jsem si to myslela,“ pokyvovala sousedka hlavou. „Ty pražce jely včera kolem.“

Pár dnů po povodni lidé vzpomínali, jaké to bylo, když ještě svítily žárovky, tekla voda z kohoutků a telefon nebyl hluchý. „Včera jsem se koupala v potoce, bylo to úděsné, strašně jsem v té ledové vodě řvala, ale podívejte, jak mám pěkně umyté vlasy,“ vyprávěla 9. července ráno v krámě prodavačka, které potok odnesl koupelnu i se záchodem během dramatické noci, v níž byla navíc v domě sama. Ani to pro ni nebyl důvod, aby zavřela krám. Ráno stála za pultem, jako by se nic nedělo, a prohlásila: „Věděla jsem, že to přijde. Jsem ráda, že už to mám za sebou. Dům se chvěl, a když jsem viděla puklinu u stropu, začala jsem z koupelny vynášet věci. Stihla jsem vynést jen koš se špinavým prádlem. Když jsem se vracela, málem jsem šlápla do prázdna.“ Třetí den po povodni, kdy už opadla voda, přijela do vesničky majitelka jedné chalupy. Dlouho stála na břehu potoka, nevěřícně zírala na změněnou krajinu a pak na starousedlíky volala: „Prosím vás, neviděli jste mou zahrádku?“