V okrese Šumperk byli Žváčkovi vůbec první z postižených rodin, kteří se znovu pustili do stavění. A doma mají Plaváčka. Tak sousedé dodnes říkají jejich dceři Martině, která se narodila uprostřed katastrofy – 11. července 1997.

„Tři týdny před povodní jsme dokončili interiéry. Fasádu a střechu jsme si nechávali na rok 1998. I pojištění domu jsme odkládali, až bude všechno hotové,“ vzpomíná František Žváček. Paní Ladislava měla podle dohody s lékařem odjet do porodnice 10. července. To však byly cesty na Zábřeh ještě zaplavené. Kritické dny strávila u známých v Dubicku a její muž pendloval mezi ní a zatopeným domem. „Když se ve středu zhroutila zadní zeď, raději jsem o tom ženě neřekl, dozvěděla se to až po porodu.“

11. července voda trochu ustoupila, takže cesta do porodnice byla volná. Po návratu nezbylo, než přijmout dočasný azyl u rodičů. „Dokud se nezačalo bourat, nešla jsem se na náš dům ani podívat. Měla jsem z toho pohledu strach,“ vzpomíná paní Ladislava.

„Zpočátku se zdálo, že domek bude možné opravit, ale když jsem viděl ty vepřovice nasáklé vodou a když začaly praskat i další zdi, bylo mi jasné, že dům je ztracený. Nejhorší bylo bourání, protože jsem musel myslet na těch pět let dřiny,“ říká František Žváček. Při stavbě nového domu nejdřív zvedl terén o půldruhého metru. „Tehdejší voda by se dnes zastavila pod prahem. Moravu máme na dohled, ale hráze jsou dnes opravené a vyšší, takže se cítíme bezpečněji,“ uzavírá hlava rodiny Žváčkovy z Bohuslavic.