Povodně 1997: Několikrát šlo o život, ale úkol jsme splnili, vzpomíná hasič

Směna B na stanici Olomouc slouží v plném počtu. Jako velitel čety dostávám příkaz vyjet s velitelským vozidlem a avií s člunem do Přerova na pomoc s evakuací ze strany od Předmostí. Bečva je v tu chvíli již tak rozvodněná, že se přerovští kolegové nemohou dostat na druhý břeh.

A to je teprve začátek. Už se jim podařilo pomocí člunu a dvou hasičů vodu přeplout, společně s kolegy z Přerova můžeme provádět evakuaci a monitorovat situaci na pravém břehu rozvodněné Bečvy. Jen tady nám několikrát šlo o život, ale úkol jsme splnili. Nedostatek vybavení, malé zkušenosti s povodněmi a nevhodný výkon přívěsného motoru pohánějícího člun nám ale daly hodně zabrat.

Jedeme za Přerováky. Vzápětí je vidíme, jak evakuují jednu starou paní, odhadem asi osmdesátiletou. Podobný případ, jako jsme před chvílí řešili my. Tato je navíc jen ve spodním prádle a je jí evidentně zima. Pokračujeme a cestou bereme tři trosečníky. S motorem naplno pádlujeme proti proudu jen s největšími obtížemi. Tam, kde je vody méně, skáčeme s Milanem do vody a člun ještě tlačíme. Ve vysílačce slyšíme varování, že od Prosenice pluje po zaplavené silnici nějaký obrovský kus něčeho, asi mostu. Později se ukázalo, že to nebyl most, ale vojenský ponton. Ocitáme se na křižovatce, odkud před hodinou a půl začala naše cesta. Je celá pod vodou, samozřejmě i s podjezdem. Tam, kde ještě před chvílí byla suchá silnice, je dravý proud. Vidíme připlouvat ponton, přivazujeme jej ke sloupu veřejného osvětlení.

Volá základna Přerov. V části Mlýnské ulice křičí lidé o pomoc, padají zde domy, muži a ženy hledají spásu ve větvích stromů.

Okamžitě vyrážíme. Vracíme se přímo k řece Bečvě, sledujeme desítky, možná stovky aut pod vodou. Některá částečně, jiným se valí voda přes střechu. Některé automobily mají dveře dokořán, další ještě svítí a blikají, dva poplašným houkáním čeří dravou vodu. Vidíme, jak je jejich majitelé v rychlosti opouštějí, aby si zachránili holý život.

U městských lázní v Přerově připlouváme ke skupině pěti mladých lidí, jsou mezi sebou svázáni lanem a upoutáni ke sloupům s osvětlením. Nabízíme jim pomoc, i když sami máme co dělat s divokou vodou, a vysazujeme je u nejbližšího paneláku. Zřejmě šli na most pozorovat velkou vodu a nevšimli si, že je voda oběhla zezadu a během chvíle uvěznila.

Na druhé straně křižovatky někdo zoufale volá o pomoc. Je už téměř tma, svítíme tím směrem a u sloupu jsou tři lidé po ramena ve vodě, v největším proudu, a úpěnlivě volají záchranu. Otáčíme člun, proud nás okamžitě strhává, a já řvu na kluky, aby drželi člun s proudem, že musíme vletět do protějších tújí, kde se musíme zachytit, aby nás proud nestrhl do hlavního řečiště. Myslím, že v tom okamžiku nikdo nemyslí na nebezpečí, které nám hrozí a je opravdu obrovské. Vletíme s člunem do keřů, kde se nám daří zachytit, otáčíme člun proti proudu, a vtom náš slaboučký motorek vypovídá službu a zhasíná. Dva hasiči vší silou drží člun u keře, dva neustále pádlují proti proudu, abychom se neutrhli, já tahám za startér. A motor naštěstí naskakuje.

S vypětím sil doplouváme k trojici, držíme se sloupu a oni nasedají k nám. Myslím, že jsme dorazili na poslední chvíli. Dlouho by již nevydrželi vzdorovat silnému proudu a čert ví, jak by to s nimi dopadlo. Spoélečným úsilím křižujeme na hraně proudu, kryjeme se za potopenými auty a tak se konečně dostáváme z toho nejhoršího. Přeplouváme k nejbližšímu paneláku, kde je vody po kolena, a posíláme zachráněná dvě děvčata a jednoho chlapce na pevnou zem.

S díky se loučí a my pokračujeme za přerovskými kolegy. Volají vysílačkou, že potřebují pomoc. Děláme, co můžeme, ale naše vybavení nám na rychlejší postup nedovolí. U pádel se střídáme, motor běží naplno a v duchu závidíme přerovským hasičům jejich výkonný motor.

Plujeme na úroveň Mlýnské ulice, kde člun otáčíme do proudu do ulice. Na jedné straně stojí vysoká panelová zástavba a na druhé starší rodinné domky. Choulí se tu ve tmě. Proud je zde nekontrolovatelný. Točíme člun k panelákům, kde stojí ve vodě několik mladších mužů. Na laně přes divokou vodu jistí kolegy z Přerova, kteří evakuují několik obyvatel domků. Na hranici osvětlení našich svítilen vidíme první podmáčené a zřícené domy.

Chlapci nabízí, že nám podrží člun na laně, lana jsme naštěstí vzali s sebou. Svazuji dvě k sobě. Jedno šedesátimetrové a jedno třicetimetrové. Kotvím je na člunu na třech místech současně.

Nevěřím, že jedno vázání udrží nesmírný tah proudu vody v řečišti ulice. Zatím jsme ještě v zátiší paneláku a vody je něco přes metr. Ti domorodí chlapi jsou nesmírně obětaví. Je jich asi osm.

Tři drží člun přerovských hasičů a uvázaný na protější straně. Pět jistí ten náš přes sloupy lamp. Jinak není možné člun udržet. Pokud nás proud řeky utrhne, ztratíme se v hlavním řečišti a dál už nebude nic. Jen tma a rozběsněná řeka.

Ve vracáku divokého proudu si pár metrů nadjíždíme proti proudu, abychom se dostali dolů k domu, kde je jeden muž, kterého chceme evakuovat. Vydám povel, kluci se opřou do pádel a vyrážíme jako šíp na druhou stranu. Motor řve naplno, proud si s námi hraje a nedělám si iluze o tom, jak by to asi dopadlo, kdybychom nebyli jištěni na laně. Síla čtyř párů rukou a jednoho malého motorku nám stačí jen na udržení směru. Na proud ne. Na druhé straně skáču do vody mezi člunem a parapetem zdiva, přitahuji člun co nejtěsněji k sobě, aby odpor vody byl co nejmenší. Vody je po ramena, trhá mi nohy, ale držíme se. Voláme na zachraňovaného: "Pojďte dolů k nám, převezeme vás na druhou stranu!" Myslím, že má strach z velké vody a věří v pevnost domu. Nechce odejít.

Kousek nad námi operují Přerováci, probojujeme se k nim, nabízíme pomoc. Ty dvě staré dámy, které evakuují, musí pomocí lan přetáhnout přes střechy, chtějí abychom jim pomohli.

Na třetí pokus se dostáváme ke vjezdu, kde jsou ve vratech u schodiště ukotveni se člunem hasiči z Přerova. Kotvíme za nimi a jdu po schodech na půdu. Najednou se ozývá praskot a takové mohutné zadunění. Lidi z druhé strany ulice volají, že dva domy vedle nás jiný dům spadl a ztratil se ve vlnách. Nervy máme všichni k prasknutí. Přerováci zachránili matku s dcerou na půdě a blíží se k nám. Pomáháme ženy naložit do přerovského člunu. Slyšíme další dunění a praskání trámů, ale tentokrát ještě blíže.

Milan křičí přes ulici, že další dům vedle toho našeho se zřítil a zmizel ve vlnách. Klidu nám to nepřidává. Teď zbývá už jen dům, kde kotvíme se čluny. Co nejrychleji pryč z tohoto pekla. Vody máme všichni dost, je nám zima a noc pokročila. Přivazuji člun u schodiště paneláku a jdeme na chodbu se alespoň chvíli ohřát. Drkotáme zuby a jsme rádi, že máme bezpečnou půdu pod nohama. Přichází několik nájemníků, poprosíme o trochu horkého čaje. Za chvíli donášejí velkou termosku čaje i se slivovicí. Slivovice je tam dost, zahřáli jsme se. Studená voda rozvodněné řeky odebírá spoustu energie fyzické, ale také té psychické. Za tu dobu, co jsme zachraňovali v ulicích, voda stoupla nejméně o metr. Také velitelské vozidlo skončilo pod vodou a ta blížila se s plnou silou do Bochoře.

Ještě musíme zachránit sebe a dostat se přes křižovatku u železničního podjezdu. Máme toho dost, ale víme, že jsme získali obrovské zkušenosti s vodou. Jirka je psychicky na dně a nedivím se mu. Je teprve několik měsíců po základním kurzu.

A to nás čekalo dalších několik bezesných nocí o hladu a vyčerpání v Olomouci, Horce nad Moravou a Chomoutově… Četu tehdy tvořili Rudolf Hauser, Milan Foukal, Jiří Joura a Jan Palucha.

Díky, kluci a kamarádi.

Rudolf Hauser