Jeho charisma účinkovalo na všechny kolem a ovlivnilo atmosféru prvních dnů i měsíců převratu ve městě. Když z pódia u divadla mluvil o demokracii a svobodě, lidé mu viseli na rtech; něco takového mnozí slyšeli poprvé.

Letos v únoru bylo Jiřímu Veberovi 87 let. Po prvních svobodných komunálních volbách v roce 1990 chyběl jediný hlas k tomu, aby se stal prvním porevolučním starostou Šumperka.

Litoval jste toho, že vaše volba neprošla?
Ne, měla pravdu moje žena, když říkala, že politika není pro mě. Když jsem jí oznámil, jak to dopadlo, řekla: Pánbůh mě vyslyšel. Předtím, na začátku roku 1990 nechtěla, abych byl mezi kooptovanými poslanci Občanského fóra do Federálního shromáždění, kam jsem měl jít za náš okres. Už jsem si pořídil i nové šaty, abych měl v čem do Prahy, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel. Zavolal jsem doktoru Frankovi do Zábřehu, jestli nemají někoho vhodného, a on navrhl Miroslava Macka, mluvčího zábřežského OF. Na kandidátce za OF do parlamentních voleb jsem byl pak na vlastní žádost na nevolitelném šestém místě. Moje žena byla moudrá, věděla, že mě musí brzdit.

Věřil jste před 17. listopadem 1989, že režim má namále?
Zrovna ten večer v pátek 17. listopadu jsem trávil na faře v Rapotíně, kde jsme se s celou partou dalších lidí sešli s Václavem Malým, který pak moderoval ty obří manifestace v Praze. Poslouchali jsme také rádio, kde se objevily kusé informace o zásahu na Národní třídě, a říkali jsme si, že nastává zlom. Ale když Václav Malý prohlásil, že Václav Havel bude do půl roku prezidentem, nechtěli jsme tomu věřit.

Stejně jako Havel jste byl vůči totalitě vždy nekonformní. Vzpomenete si na první střet?
První konflikt s totalitou jsem zažil už za války. Rok po maturitě jsem začal pracovat v pražské centrále Zbrojovky Brno. Nový německý šéf chtěl všechny zaměstnance osobně poznat a zval si je postupně do kanceláře. Když jsem vstoupil, pozdravil mě se vztyčenou pravicí Heil Hilter, já odmítl pozdravit jinak než dobrý den a nedal jsem se, ani když mě důrazně přesvědčoval. Tak mě vyhodil. Ještě než jsem došel zpátky do své kanceláře, už tam byla zpráva, že končím a že se mám hlásit na pracovním úřadu. Musel jsem na práci do říše. Všechno zlé je k něčemu dobré. I totální nasazení. V Německu jsem totiž poznal svou budoucí ženu a rozhodl se tam pro studium teologie, i když předtím jsem o ničem takovém neuvažoval. Zajímala mě chemie.

Jaké byly střety s komunistickou mocí?
Plzeňský církevní tajemník mě celkem nechal na pokoji, konflikty jsem měl s ředitelem školy v Domažlicích, protože jsem tam učil náboženství. Předseda krajského národního výboru v Plzni mi v roce 1959 vzal souhlas s výkonem povolání. V Šumperku jsem zažil několik výslechů na StB. Mohl bych se podívat do své složky v archivu StB, ale nikdy to neudělám. Nechci se dozvědět, kolik lidí se na tom dění kolem mě podílelo - a možná i z řad církve, kde jsem byl některým trnem v oku. Byl jsem členem Nové orientace, tedy sdružení zaměřeného jinak než oficiální kruhy v církvi. Zajímavé bylo, že když jsem pracoval jako řidič v nemocnici, po stranických schůzích za mnou někteří komunisté chodili s informacemi, co a jak se o mě mluvilo.

Co vám utkvělo nejvíc v paměti z toho prvního týdne převratu v roce 1989?
Zpěv hymny, davy lidí, průvody od divadla na tehdejší Gottwaldovo náměstí, návštěvy herců a studentů z Prahy. Přijela na příklad Naďa Konvalinková, spojení se studentským stávkovým výborem udržoval student architektury Martin Šťastný. První den, to bylo myslím pondělí, jsem mluvil z popelnice a málem jsem z ní spadl. Při generální stávce 27. listopadu jsem na demonstraci nebyl. Šel jsem na gymnázium, protože studenti do města nemohli, a tak jsem s nimi diskutoval v tělocvičně. Vzpomínám si, že někteří profesoři se hrozili toho, co může nastat.

Překvapilo vás tehdy něco v chování lidí?
Cítil jsem podvědomou touhu lidí po svobodě. Později mě nepříjemně překvapilo a přineslo spoustu zklamání, když jsem viděl, jak se někteří snaží nové situace využít, dostat se nahoru.

Vaše projevy při demonstracích v listopadu 1989 byly legendární. Připravoval jste si je nějak?
Nemusel jsem se připravovat, já připravený byl. Od roku 1973 jsem byl neustále pod dozorem StB a nemohl jsem kázat v našem evangelickém sboru, skoro sedmnáct let jsem tedy musel mlčet jako ryba. A teď jsem najednou všechno, o čem jsem léta přemýšlel, mohl říkat veřejně. Bylo to pro mě velké zadostiučinění.

Když se v roce 1993 stal Václav Havel poprvé českým prezidentem, jeho první cesta v nové funkci vedla do Šumperka, protože vám to slíbil. Kde jste se poznali?
Bylo to v roce 1992 na církevním setkání v evangelickém kostele u Salvátora v Praze, kam naše staršovstvo Havla pozvalo. Dlouho jsme s ním seděli a povídali si, já byl snad jediný mimopražský účastník. Říkal jsem mu, že jsem z Občanského fóra v Šumperku, a co by mi poradil, abychom v druhých parlamentních volbách uspěli. Na radnici pak byli překvapení, když volali z Hradu a domlouvali návštěvu s tím, že mi ji Václav Havel slíbil. Ani já ten jeho slib tehdy nebral moc vážně, překvapilo mě, že na něj nezapomněl a že ho tlumočil svým poradcům. Dokonce si pamatoval mé jméno.

Mělo se podle vás něco v těch prvních měsíců po pádu totality udělat jinak?
Myslím, že velká politická chyba se nestala a v oblasti ekonomiky to nedokážu posoudit. Totalitní režim tady trval s malou přestávkou vlastně padesát let. A vůbec nejvíc podle mě národ utrpěl v době normalizace po roce 1968, protože to už vyrostla generace, která nepamatovala svobodu. Lidi se báli, nedůvěřovali si, to uškodilo době po roce 1989 nejvíc. Kdo měl mít tehdy jasnou představu, jak se má všechno správně udělat? A nešlo taky vyhodit odevšad všechny komunisty. Věděl jsem, že ne každého, kdo má rudou legitimaci, je možné vyloučit ze zdravého jádra národa.

Jak hodnotíte současný vývoj dvacet let po převratu?
Vadí mi nesnášenlivost politických stran, vadí mi, že se neumí dohodnout a nenávidí každého, kdo je z jiného tábora. Za první republiky taky stály strany proti sobě, ale nebylo to tak vyhrocené. Kdyby dnes byly volby, ani nevím, komu bych šel dát hlas. Masaryk měl pravdu, že demokracie u nás potřebuje padesát let, aby uzrála. Ten čas první republika neměla a nedospěla k němu zatím ani nová demokracie po roce 1989.

Kdo je Jiří Veber

Jiří Veber pochází z Příbramska. Narodil se v roce 1922.

Do Šumperka přišel jako evangelický kazatel v roce 1960 z Domažlic, kde mu odebrali státní souhlas s výkonem povolání kazatele.

V Šumperku o souhlas přišel v roce 1973 a pracoval pak až do března 1989 jako řidič sanitky.

Patřil k okruhu disidentů, které neustále sledovala Státní bezpečnost. Zažil opakované výslechy a domovní prohlídky.

S přáteli a rodinou šířil samizdatovou literaturu, z pověření Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných se staral o rodinu uvězněného disidenta Jaromíra Šavrdy, jel pro něj i do vězení, když ho propustili.

Během převratu v listopadu 1989 byl Jiří Veber ústřední postavou dění v Šumperku.

Od podzimu 1990 byl čtyři roky členem šumperského zastupitelstva a přes dva roky i radním.