Radomír Čížek se opět podělí o zážitky z cest, tentokrát povypráví o Gruzii

O zážitky z této cesty, jejíž první část absolvoval spolu s parťákem, dalším šumperským rodákem Danem Blaháčkem, se oba cestovatelé na kole podělí ve středu 15. listopadu od 18 hodin v šumperské Vile Doris.

Proč zrovna Gruzie?
Po zkušenostech z předchozích výprav, třeba z Albánie nebo Rumunsko, čím dál víc přicházím na chuť cestování ne po turisticky známých památkách, ale naopak. Záměrně se vydávám po rozbitých okrskách do těch nejzapadlejších vesniček v rozvojových zemích, kde s úžasem pozoruji život obyčejných místních lidí. A protože mě od malička přitahují vysoké hory a v Alpách už jsem byl mockrát, chtěl jsem se posunout zase dál a výš, tak jsem zvolil Kavkaz. A když jsem na internetu narazil na levné letenky do Kutaisi, volba byla jasná. A také mě lákalo se poprvé podívat do Asie.

Jaký byl hlavní cíl vaší cesty?
Už od dob, kdy jsem hrál hokej, mě baví se v něčem neustále překonávat. Od skončení kariéry tíhnu k vytrvalostním sportům, hlavně cyklistice, a protože miluji ty hory a jízdu do kopce, při přemýšlení o nějakém vyšším cíli, mě letos na jaře napadla taková myšlenka, že bych se mohl ve zbytku života pokusit zdolat nejvyšší, nejtěžší a nejkrásnější kopce na světě. Právě na vrcholu dlouhých a náročných stoupání, kam se škrabete několik hodin, mě totiž zaplaví ohromně silné emoce, ty jsou pro mě něco jako droga. Takže do Gruzie jsem odletěl s cílem jezdit po horách a zdolat tamní nejvyšší horská sedla. Nakonec se mi podařilo za 26 dní ujet asi 2200 kilometrů a přitom zdolat sedm sedel vyšších než 2000 metrů, kde ta euforie nahoře byla vždy obrovská. Druhým cílem bylo, jak už jsem zmínil, poznat v život v odlehlých končinách. I tento cíl se mi podařilo splnit. V některých vesničkách jsme vyloženě působili poprask.

Vzhůru na Snow fest, Saturnina, Reflexy či Noc divadel

Čím vás Gruzie nejvíce zaujala?
Co se týká krajiny, je opravdu fascinující, jak je tato země pestrá. Ráno projíždíte pod zasněženými pětitisícovkami a večer jste v úrodných nížinách, další den začínáte na travnaté náhorní plošině a končíte v pusté stepi nebo vyprahlém kaňonu. Krásná jsou tam především ta hluboká zelená údolí. A poslední den jsem se vykoupal v Černém moři. Dalo se by říci, že je to takový malý kontinent, v Evropě takto rozmanitou zemi nenajdete.

A co místní lidé?
Právě s těmi máme největší zážitky. Kamkoliv jsme přijeli, hlavně na venkově, všude jsme byli středem pozornosti. Děti na nás mávali a pobíhali kolem nás, dospělí se s námi dávali nadšeně do řeči, dělili se s námi o jídlo a nechávali nás u sebe přespat. A právě proto mě tak baví cestovat po rozvojových zemích. Více asi nebudu prozrazovat, ať diváky mé besedy neoberu o překvapení (smích).

Potkaly vás nějaké vážnější problémy?
Vzhledem ke stavu tamních cest dostaly naše kola zabrat, na těch kamenech to byl někdy vážně masakr, hlavně 65 kilometrový terénní sjezd ze sedla Zagaro silně prověřil naši trpělivost. Mého parťáka Dana potkalo snad devět defektů, já měl naštěstí jen jeden, ale osmý den jsem přetrhl řetěz a ke konci už mi dosluhovaly brzdy, viklaly se pedály, bylo toho víc, třeba i zdravotní potíže.

Šofér se neudržel na cestě, složil sloup. Měl přes 4 promile!

Když porovnáte cestování sólo a s parťákem, co máte raději?
Obě dvě varianty mají své plusy a mínusy. Když jedete s parťákem, můžete si vykládat, cítíte se bezpečněji, v nouzi se máte na koho obrátit a každý zážitek se prožívá silněji, když ho máte s kým sdílet. Sólo je to ale zase mnohem dobrodružnější, samotného vás to nutí vyhledávat kontakt s místními lidmi a i oni jsou k jednotlivci daleko přístupnější. A hlavně, nemusíte se nikomu přizpůsobovat, jedete si svým tempem, fotíte jak dlouho chcete, a když uděláte nějaký úlet, můžete nadávat leda sami sobě a neodnese to kvůli vám nikdo další. Takže když porovnám tři cesty s parťákem a čtyři sólo, spíš se přikláním k tomu jezdit v budoucnu sám. Ale záleží také na destinaci.

Jaké jsou vaše další cestovatelské plány?
V příštích letech bych se chtěl postupně dostávat stále dál a výš, hodně mě láká Blízký Východ a střední Asie, ale vlastně všude kde jsou hory a pustiny. Momentálně mám asi nejvíc v hledáčku Irán, tam bych se chtěl podívat na jaře, jezdit v pohoří Elborz a taky třeba projet napříč Velkou solnou pouští. V létě asi nejvážněji uvažuji o Kazachstánu, kde je pro mě zase velkou výzvou několikadenní putování pustou stepí. Rozhodovat se ale budu až po novém roce, i podle cen letenek a podle rodinné situace. Každopádně, určitě to bude hodně dobrodružné, hodně do kopce a hodně fyzicky náročné, dovolená „na pohodu“ už by mě snad ani nebavila.

Cestování na kole je pro mě drogou, říká bývalý hokejista Radomír Čížek