Řezbáři měli na tvorbu svého díla týden. Mít v každé chatě, v každém penzionu, každé hospůdce vlastního skřítka je cílem sochařského sympozia, jehož organizátorem je místní osadní výbor. Na Rejvíz pozval řezbáře profesionály i nadšené amatéry, aby podle pověstí vytvořili vlastní podobu skřítků. „Detailně jsem si prostudoval pověst o rytíři Waldemarovi, chci, aby odpovídal skutečnosti. Přišly sem děti z mateřinky a poznaly, že to je loupežník, takže se mi to povedlo,“ usmál se u svého Waldemara Jiří Rozehnal, který je civilním povoláním učitel.

Sochařinu bere jako skvělý relax. „Kantořina není povoláním, kdy za týden vidíte výsledek,“ vysvětlil Rozehnal. V sobotu hřálo sluníčko, přes týden ale sochaři neměli nejlepší podmínky. „Bylo dost chladno. Ráno bylo mínus čtyři stupně. Dokonce ani léčba slivovicí nepomohla,“ smál se Tomáš Cidlík, který patří k ostříleným matadorům. Za úkol také dostal nejtěžší dílo. Vytvořit postavu pastýře Gilla. Během práce ochotně pomáhal ostatním kolegům, na které pěl slova chvály. „Jedna socha vedle druhé nemá chybu. Každá je něčím zajímavá a výjimečná,“ hodnotil Cidlík.

S jeho slovy souhlasili i diváci, kteří mohli konečně pohlédnout do očí pastýře Gilla, loupeživého rytíře Waldemara z Kobrštějna, vodníka, vládce Praděda, prohlédnout si bájné město Hunohrad, či vnady lepé dívky znázorňující prameny Černé Opavy.

Záměru se vymykala dvě díla. Úsměv vyvolávala socha chaty Svoboda, která namísto pochodně svírá půllitr s pivem a v druhé ruce drží jídelní lístek. Mementem připomínajícím bývalý režim je socha politického vězně. „Už jsem tady byla v pondělí. Chtěla jsem sochy vidět hotové, tak jsem přijela a nelituji. Je to nádhera,“ řekla při prohlídce Dobromila Wágnerová z Jeseníku.. „Tohle tak mít na zahradě! To je krása,“ kochal se Bernard Hüb z Chebzí