Mnozí tu tráví celý den až do zavírací hodiny ve čtyři odpoledne. Pak znovu na ulici. Když prší nebo mrzne, přečkají pár hodin třeba v čekárně na nádraží a pak pomalu zpátky do noclehárny. Den za dnem. Svátek bývá v den výplaty sociální dávky: pár litrů krabicového vína a s ním na chvíli únik z reality.

Je devět hodin a pracovník denního centra Petr Jančík sleduje na monitoru záznam dvou kamer. Vidí na chodník za domem a do vstupní chodby.  U dveří zvoní první pětice mužů. O minutu později už se chlapi usazují k televizi.

„Sjet po životní skluzavce na dno a skončit bez střechy nad hlavou není zase tak složité. Na začátku bývá konflikt s partnerem, automaty, dluhy, pak alkohol, ztráta zaměstnání, a když chybí záchranná síť v podobě rodinného zázemí, je na ulici jen krok. K nástupu do práce mnohým navíc chybí motivace, protože po velké části výdělku okamžitě skočí banka či exekutor. Dostat se zpátky ze dna nahoru je zatraceně těžké. Podaří se to jen některým,“ říká Petr Jančík. Sám byl rok bez práce a dobře ví, jak rychle člověk přijde o pracovní návyky a sebedůvěru.

Čekání na polévku

Každodenní klienty za ten rok, kdy tady pracuje, už dobře zná jménem. Zná jejich osudy a ví také, koho při vstupu zkontrolovat blíž. Detektor alkoholu má po ruce, limit je 0,8 promile. Když je venku mráz a promile je vyšší, přimhouří na chvíli oči a nechá hříšníka trochu ohřát. Ale pak musí pryč, protože by naleptával morálku ostatních.

Je úterý 6. března a ve čtvrt na dvanáct uvízne ve vstupní síti třicetiletý Mirek. Má trochu skelný pohled. „Já to z vás cítím. Mám vás nechat dýchnout?“ ptá se Petr Jančík hříšníka. „Nemusíte, já si dám jen čaj a hned půjdu,“ uznává porušení pravidel Mirek a opravdu za pět minut dobrovolně odchází. Má smůlu, přijde o dnešní příděl polévky.

Ostatní na ni trpělivě čekají. Někdo sleduje televizi, další si čte časopis nebo luští křížovku, někdo si přinesl kávu a požádal jen o horkou vodu na zalití. Dva muži už hodinu spí s rukama na stole.

Třiačtyřicetiletý Radek u stolu se zápalem pracuje. Přinesl si nasbírané nedopalky cigaret, na novinách je rozbaluje a tabák z nich sype do plechové krabičky. Později si z něj ubalí cigarety. Na světě je úplně sám, ale žije nadějí, protože na úřadu práce si dělá rekvalifikační kurz. Doufá, že sežene práci a s ní i peníze na nájem normální ubytovny. K práci číšníka se v žádném případě vrátit nechce. Dnes musí vyžít s 3200 korunami sociální dávky měsíčně. „Armáda spásy je skvělá. Chovají se k nám ohleduplně, člověk má aspoň kde složit hlavu,“ pochvaluje si Radek.

Armádě spásy je přes 130 let

Petr Jančík obhlédne situaci v místnosti a vrací se do kanceláře. Na nástěnce nad jeho stolem visí graf mezinárodní struktury Armády spásy s generálem Shaw Cliftonem na špici a taky kvíz s otázkami o historii této zvláštní křesťanské organizace s polovojenskou strukturou. Kde se narodil její zakladatel William Booth? V anglickém Nottinghamu. Odkdy má Armáda spásy svůj název? Od roku 1878. A kdy zahájila práci v Československu? Už v roce 1919.

Přes deset let působí i v Šumperku, kam se za ní stahují bezdomovci z širokého okolí. Hodně je jich z Hanušovicka - jako jednapadesátiletá Jana. Má dvě dospělé děti, přesto je už tři roky na ulici. Rozhovor s ní se brzy stočí na to, jak je těhotná a jak jí lékaři ubližují. Těhotná musí být už nejméně rok. Je mimo realitu i bez dávky alkoholu.

„Čiňte pokání a věřte v evangelium.“ Citát z Bible zdobí zeď nad výdejním okénkem. To se čtvrt hodiny před polednem otevírá a začíná výdej polévky. Pěkně voní a chlapi si do plného talíře vydatně dosypávají pepř, sůl a taky polévkové koření. V místnosti nastane pohyb a zvenku se trousí další bezdomovci. Bůhví, kde strávili noc. V době velkých mrazů se fronta táhla až ven.

Některé láká jen oběd zdarma, další se přicházejí osprchovat, nebo si vyzvednout čisté oblečení ze skladu. To staré nejčastěji vyhodí. Mohli by si ho tu vyprat, ale kde ho usušit? Kompletně vyměnit oblečení je možné jednou za tři měsíce. Limit je stanoven kvůli koumákům, kteří by nejraději co týden nafasovali novou bundu a za rohem ji vyměnili za láhev alkoholu.

Dvojici mladých „obědářů“ v kanadách je po půlhodině vidět na schodišti nedaleké budovy, jak si přihýbají z lahve vína. To čtyřiašedesátiletý František po vydatné polévce chvíli pokuřuje za domem, ale pak se znovu usazuje na své židli a vytrvá až do zavírací hodiny.

„Špatné je to o víkendech, kdy je denní centrum zavřené. To sedáváme v čekárně na autobusovém nádraží a policajti nás vyhazují. Jenomže chodit celý den po ulicích nejde. Zvlášť v mém věku,“ říká František. Jeho snem je dostat se do domova důchodců a nemuset každý den hledat střechu nad hlavou.

Čaj a chleba až do terénu

Každodenní spásu přináší nízkoprahové centrum bezdomovcům teprve od loňského ledna. Prvních šest měsíců sídlilo v jídelně v areálu Armády spásy na Lužích, ale ten je dost z ruky. Když se loni v červenci podařilo upravit přízemí budovy vedle viaduktu na Jesenické ulici, počet klientů se zdvojnásobil. Od supermarketů a z parku, kde v létě party bezdomovců táboří, je sem jen skok. Například za loňský prosinec tady vydali 378 polévek.

Centrum má i sociální pracovnici, která pomáhá klientům vyřídit například sociální dávky nebo doklady, je tu i terénní pracovník, který bezdomovce aktivně vyhledává. V nedávných mrazech nosil v batohu dokonce horký čaj a rozdával namazané chleby. Bezdomovci, který obývá chatrč v lese nedaleko Sanatorky, přinesl i teplé oblečení. Ve skladu Armády spásy je ho dost.

„Když tuhle práci začínáte, máte pocit, že spasíte svět a že každému můžete pomoci. Časem o idealismus přijdete a zjistíte, že zachránit ty lidí nemůžete a že si od jejich problémů musíte zachovat odstup, protože jinak by vás to semlelo,“ říká Petr Jančík. Dříve pracoval s narkomany, a tak ví, že bezdomovci ještě neznamenají úplné dno. Na něm jsou až ti, kdo propadli drogám.

Málokdo z těch, kdo sedají před televizí denního centra, si dokáže připustit vlastní vinu za svou situaci. Jednou z výjimek je pětadvacetiletý Karel: „Za to, že jsem na ulici, si můžu sám. Pos…l jsem si život,“ krčí rameny. Sní polévku a vyráží na ulici na každodenní kolečko. Začarovaný kruh ho má zatím pevně v moci.