Bohoslužebných oplatků, v nichž se podle katolické věrouky v okamžiku proměňování při mši zpřítomní tělo Krista, v Bílé Vodě ročně vyrobí kolem šestnácti milionů. I do této oblasti se však promítla epidemie koronaviru. Vládní restrikce loni na jaře uzavřely kostely, od podzimu platí výrazné omezení počtu účastníků bohoslužeb.

„Odbyt podstatně klesl. Prodáváme spíš velké hostie, kněžské. Malé jsou určené pro laiky, kteří teď v kostelích nejsou. Objednávky míváme celoroční, takže se to projevuje zpožděně. Zákazníci odhlašují dodávky, protože mají zásoby. Kdybychom letos upekli kolem deseti milionů hostií, budeme rádi,“ vypočítává ředitel firmy Unita Milan Uhlíř.

Bílá Voda - chlebová pec.
Malá Evropa u polských hranic. Bílou Vodu může stmelit i chlebová pec

Začaly je péct řeholní sestry

Hostie, tedy bohoslužebné oplatky, se v Bílé Vodě pečou od roku 1985. Začaly je péct řeholní sestry, které byly v Bílé Vodě násilně internované. Nejprve modré vincentky, později premonstrátky. Po pádu komunismu řeholnice odcházely z pohraniční vesnice do vnitrozemí. Výrobu tak na přelomu tisíciletí převzali civilní zaměstnanci.

„Většinu hostií vyrábíme hladkých. Především ty malé, velkých kněžských se vyrábí podstatně méně. Pak děláme ještě ručně vykrajované o větších průměrech. Ornamentové hostie se tu dělaly, když sestry s výrobou začínaly. Jsou tenčí, lesklé a mají na sobě obrázek. Protože o ně byl zájem, výrobu jsme obnovili. Jsou ručně pečené, o něco dražší, víc na parádu,“ ukazuje lesklé oplatky s motivem ukřižovaného Krista nebo písmeny JHS Milan Uhlíř.

Bílá Voda - starosta Miroslav Kocián.
Bílá Voda má lidem co dát, pokud jsou vnímaví, říká starosta Miroslav Kocián

Z řídkého těsta z mouky a vody

Podstata výroby hostií zůstává po staletí stejná. Vyrábí se z řídkého těsta z mouky a vody. Žádné další ingredience se do něj přidávat nesmí. Zásadní roli v celém procesu hraje pečicí poloautomat. Do něj se nalije těsto, stroj si ho sám dávkuje a na jednotlivých plotýnkách upeče tenké obdélníkové oplatky. Pracovník oplatky ze stroje vyndává. Poté oplatky odpočívají ve vlhčírně. Další den se z nich vykrajují samotné kulaté hostie.

Pečicí stroj má na štítku vyražen rok výroby 1987.

„Je jediný svého druhu v republice. Výrobce sídlí v německém Mendenu. Některé díly bereme u nich, ale pokud to jde, zajišťujeme opravy z našich zdrojů. Oni mají přesnou evidenci, kde se který jejich stroj nachází. Dodávají je do Afriky, Austrálie, Ameriky. My jsme na tom našem vyměnili plotýnky, ale jinak pořád funguje,“ ukazuje na stroj stojící u okna manufaktury Milan Uhlíř.

Šestice balonů pokořila Praděd. Vychutnejte si zasněžené Jeseníky z ptačí perspektivy.
Šestice balonů pokořila Praděd. Vychutnejte si zasněžené Jeseníky z výšky

Lázeňské oplatky na míru

Místnosti ale dominují dva velké automaty na výrobu lázeňských oplatků. Ty v celkové produkci bělovodské manufaktury dominují. Na přelomu tisíciletí produkce hostií významně poklesla, a tak v Unitě uvažovali o další aktivitě.

„Zjistili jsme, že by byl zájem o lázeňské opatky s motivem zákazníka pro propagaci. Jedná se o poutní místa, obce, turistické cíle. Princip jejich výroby je podobný, stejně tak stroje. Proto jsme se do jejich výroby pustili,“ vysvětluje Milan Uhlíř.

První automat na pečení lázeňských oplatků pořídili v roce 2004. Dnes příjmy z prodeje lázeňských oplatků činí přes osmdesát procent tržeb bělovodské Unity.

Vodopády na Stříbrném potoce zvané také Nýznerovské.
VIDEO: Ledová krása, která vás ohromí. V Rychlebech zamrzly vodopády

Sotva na přežití

S oplatky z Bílé Vody se mohou lidé setkat v celé střední Evropě. Od Karlových Varů po Jeseníky, ale i v Polsku, na Slovensku, v Rakousku i Německu. Oplatky se liší vylisovaným motivem, ale především náplní. Těch je na výběr kolem patnácti.

„Ze spékaných jdou nejvíce na odbyt oříškové, vanilkové nebo skořicové, z mazaných čokoláda, karamel, tiramisu, vaječný likér,“ vyjmenovává Milan Uhlíř. I do odbytu lázeňských oplatků se však promítla koronavirová omezení a současná situace je prý „sotva na přežití“.

V minulosti v bělovodské manufaktuře pracovala zhruba třicítka řeholnic, dnes je zde stálých zaměstnanců kolem deseti. Kromě místních sem dojíždí i lidé z okolních vesnic a městeček.

„Je třeba, aby byl člověk šikovný a rychlý. Práce jsou tu různé, některé náročnější, třeba vyjímání oplatků ze stroje nebo vykrajování je náročné na páteř. Ale naučit se to může skoro každý,“ uzavírá Milan Uhlíř.