Když vystoupáte v rodinném domku v Nádražní ulici v Bludově po dřevěných schodech, přenesete se z obyčejného bytu do jiného světa. V podkrovních prostorách Jarmila Fichtnerová vystavuje sto padesát panenek a sedmapadesát kočárků.

Svoji sbírku začala budovat před dvaadvaceti lety. „Líbily se mi staré věci. Původně jsem chtěla do obýváku jen tři kočárky, aby mi doplnily interiér. Postupně se to rozrostlo tak, že mám dnes sto deset kočárků," říká sběratelka. Polovinu z její kolekce si dnes mohou prohlédnout návštěvníci zámku v Tovačově.

Nejstarší exponát v bludovském podkrovním minimuzeu pochází z roku 1880. Některé ze starých kočárků svým tvarem připomínají karoserie historických aut. Podobnost to není náhodná.

„Jak se vyvíjel automobilismus, a měnily se tvary vozů, měnily se i tvary kočárků. Napodobovaly se podle toho, které auto bylo zrovna v módě," vysvětluje sběratelka.

Kočárky byly v minulosti výsadou bohatých, chudí na ně neměli peníze. Byli to však právě méně majetní lidé z horských oblastí, kteří dopravní prostředky pro malé děti vyráběli.

„Kočárky se většinou dělaly na horách. Bylo tam totiž málo práce. Bývala to taková společenství kovářů, košíkářů, nábytkářů a čalouníků. A z těchto dílniček vznikl podnik Liberta," říká Jarmila Fichtnerová.

Ve sbírce má i kočárek, ve kterém se vozila sama jako dítě. „Je v tom rožku. Tomuto typu se říkalo kukaně. Nejprve byly vyrobeny z proutí, poté z pedigu a ty nejmladší z bužírky. Ty byly dobře umyvatelné," uvádí sběratelka.

Své exponáty vystavovala na několika zámcích i na řadě míst v regionu. Dnes si je lidé mohou prohlédnout v jejím domě každý sudý víkend od 10 do 17 hodin.

Starší návštěvníci si na její výstavy přicházejí zavzpomínat. Mezi muzejními kousky často najdou i ten „svůj" kočárek. Mladší si nechají o exponátech vyprávět a děti si s nimi občas i rády pohrají.

„Občas sem přijde vnučka s kamarádkami ze školy. Vydrží tu celé odpoledne," říká ve svém kočárkovém království Jarmila Fichtnerová.

Přestože již dosáhla důchodového věku, zůstává vyučená tkadlena stále aktivní. Ve svých třiašedesáti letech vypomáhá v továrně vyrábějící jízdní kola. Získává tak peníze na svou zálibu. „Říkám si, že pokud má člověk takového koníčka, vždycky se cítí mladý," uzavírá sběratelka.