„Z obecního úřadu mi v osm večer poslali vzkaz, že budu muset jet do Leštiny k porodu,“ vzpomíná Anna Cikrytová, která stejně jako její kolegyně Věra Žáková a Lenka Kondlerová pracovala v krizovém štábu v Hrabové, nezasažené povodní, a starala se o ubytování lidí prchajících z Leštiny.

„Jely jsme všechny tři, protože porod v takových podmínkách není žádná legrace. Nešla elektřina, netekla voda. Posbíraly jsme nůžky, několik baterek, vyžehlené prostěradlo a přemýšlely, jak zařídíme dezinfekci rukou a nástrojů. Pak jsem popadla desetilitrový kanystr slivovice, ještě z poloviny plný. Je to přece líh, mělo by to stačit!“

Hasiči odvezli trojici žen ke hřbitovu v Leštině, pak je v náručí, sami po pás ve vodě, přenesli na připravenou loďku a v ní dostrkali porodní tým v dravém proudu až k obecnímu úřadu. S odstupem času se ženy nad tím prazvláštním cestováním pobaveně usmívaly, tehdy jim však do smíchu vůbec nebylo. „Přes dvacet let jsem pracovala jako porodní asistentka, byla jsem u stovek porodů a v té chvíli se mi vybavovaly především ty problémové. Kdyby nastaly komplikace, těžko bychom si poradily,“ řekla Věra Žáková. Příběh měl nakonec zcela jiné a lepší finále. Na úřadu čekala zpráva, že Milena Balcárková do porodnice přece jen odjela nákladním autem, kterému se podařilo projet zaplavenou silnicí. Po půlnoci se holčička narodila na porodním sále v Zábřehu.

„Tu ránu, jak nám spadl kámen ze srdce, muselo být slyšet až v Hrabové,“ přiznává Anna Cikrytová. Když se pak ženy vracely domů, uvědomily si, že s sebou mají „dezinfekci“. Ta okamžitě nabyla původního účelu, protože si na oslavu zavdaly přímo z kanystru. „Povodňové“ dítě se jmenuje Kristýnka. Na její zdraví si připily tři cizí ženy. Moc nechybělo, a byly těmi prvními, které Kristýnka na tomto světě spatřila.