„Tady v této budově jsem pracoval,“ ukazuje pětasedmdesátiletý senior na opravenou vilu někdejšího ředitelství rapotínské sklárny. Její přízemí zaplnily exponáty a panely, které představují historii podniku. O vznik muzea se František Kašík dlouhá léta zasazoval. Většina vystavených předmětů ostatně pochází z jeho sbírek.

„Věnoval jsem tu dokonce i tři stroje. Jsou to celodřevěné mašiny, které běžely ještě ve sklárnách Andělských Žlebech a Anníně. Budou mít možná dvě sta let. Měl o ně zájem vlastivědný ústav v Brně a Olomouci, ale já jsem řekl ne. Ředitel v roce 1960 řekl mému otci: ‚Schovejte to, ať se to nehodí na smetiště, jednou se to bude hodit.‘ Stroje jsem měl schované a zakryté doma v garáži,“ popisuje muž, jehož rod se sklářskému řemeslu věnuje od roku 1870. Sám pracoval v rapotínské sklárně dvacet let jako foukač, postupně se propracoval na pozici výrobně-technického náměstka ředitele.

Sklárny v Rapotíně patřily vedle železáren v Sobotíně a textilek v Šumperku k páteři průmyslu v celém regionu. V dobách největší slávy v nich pracovalo 850 lidí. „Pocházím ze sousedního baráku. Celý život jsem tu bydlel a pozoroval jsem, jak se tu kouřilo z komínů. O půl druhé jsem vidíval vycházet davy lidí ze sklárny. Tady stávaly velké borovice, chodíval jsem tam poslouchat staré skláře v důchodu. Vyprávěli, jak to tu chodívalo za Schreibera (původní majitel sklárny, pozn. red.), dozvěděl jsem se tam spoustu informací,“ vzpomíná František Kašík.

Rapotínské sklárny patřily ve své době ke světové špičce v oboru osvětlovacího skla. Výrobky odtud putovaly do Ruska, Anglie, Německa či Itálie. Lustry z Rapotína osvětlují mešitu v Mekce, zdejší výrobky sklidily obrovský ohlas na výstavě Expo 58 v Bruselu.

„Měl jsem velký problém lustr z Expa sehnat. Nakonec je tu vystaven, daroval mi ho jeden člověk ze Šumperku,“ poznamenal František Kašík.

Rapotínská sklárna má na svém kontě i řadu inovací. Emil Schindler zde v 50. letech 20. století jako první na světě zavedl výrobu Petriho misek.

„Poprvé na světě se zde podařilo ohýbat sklo. V sedmdesátých a osmdesátých letech se tak mohlo říkat, že se v Rapotíně dělají unikátní sklářské výrobky. O to víc mě mrzelo, když v roce 2009 naše sklárny ukončily provoz,“ říká starosta Rapotína Bohuslav Hudec.

František Kašík měl v budově někdejšího ředitelství kancelář i v době, kdy už byl v důchodu a měl na starost učební obor sklář. Ten fungoval pouhých pět let mezi lety 2004 a 2009.

„Rodiče se tehdy ptali, jaká je perspektiva dětí, které sem dali na vyučení. Říkal jsem jim, ať nemají strach, že o skláře je velký zájem, že sklárna pojede. A za pět let bylo hotovo. Zastavení sklárny mě velice bolelo, byl to jeden z nejčernějších dnů v mém životě,“ vzpomíná František Kašík.

Dnes by lidé sklárnu v Rapotíně hledali marně. Hlavní provoz se po roce 2009 oživit nepodařilo. Loni v areálu skončila i výroba Petriho misek, funguje pouze kalicí linka. V části areálu funguje kartonážka, autodoprava nebo bioplynová stanice. Velká část budov a hal ale chátrá a pomalu se rozpadá.

Tradice sklářství však v Rapotíně stále žije. Obec před několika lety pořídila malou pec, díky níž čas od času mohou skláři své řemeslo oživit. Svůj um uplatnili i zdejší učni.

„Měli jsme deset chlapců. Všichni se vyučili, někteří jsou v Novém Boru, dva dokonce pracují někde v zahraničí. Mám z toho radost, myslím, že jsem to nedělal zbytečně,“ uzavírá František Kašík.