Že bude v rámci pracovní povinnosti povolaná do nemocnice, se Petra Kimmerová dozvěděla na poslední chvíli. „Spolužačka ve škole zjistila nějaké informace a pak nám do skupiny psala, že asi budeme povolaní do nemocnic. My jsme to vůbec nevěděli, škola také ne. Zjistili jsme to až den před tím, než jsme nastoupili. Ve středu nám zavolali a ve čtvrtek jsme nastupovali. Týkalo se to čtvrťáků, kolem šedesáti lidí,“ říká studentka posledního ročníku oboru Zdravotnický asistent.

Učitelé se žáky snažili směřovat na oddělení, kde vykonávali souvislou praxi. Petra Kimmerová nastoupila na internu, kde sloužila prvních čtrnáct dní. V rámci pracovní povinnosti měla stejný režim jako jiní zaměstnanci nemocnice.

„Dostali jsme nové visačky, byli jsme zařazeni jako sanitáři. Ti mají na starosti hygienu, roznášku jídla. Práce, kterými pomáhají úsekové sestře. Zároveň jsme se měli učit sesterskou práci. Dostali jsme rozepsané služby a normálně jsme chodili na dvanáctky. Vedoucí byla vstřícná, vždy se s námi vždy domluvila, kdy nám to vyhovuje. Dojíždějícím nedávali víkendy, o to víc jsem jich měla já, která jsem místní,“ popisuje rodačka ze Sudkova.

Slavnostní rozloučení s velitelem požární stanice Jeseník Pavlem Antošem.
Profesionální hasič odchází od sboru. Kvůli následkům těžkého covidu

Náročné oblékání a vysvlékání

Po dvou týdnech ji oslovila vedoucí interny, že by nemocnice potřebovala výpomoc na infekčním oddělení.

„Já jsem covid prodělala. Říkala jsem si, že by bylo super zkusit něco nového,“ říká ke svému rozhodování. Od té doby sloužila na oddělení pacientů s nemocí Covid-19.

V šumperské nemocnici je covidové oddělení zřízeno v prostorách, kde se běžně nachází kožní a ošetřovatelský úsek. Před začátkem směny přišla Petra Kimmerová do filtru, kde si oblékla kalhoty a halenu.

Na oddělení si musela navléct rukavice, nasadit respirátor, zakrýt si vlasy do čepice, nazout boty.

Přímo u pacientů bylo nutné mít ještě štít, další rukavice a zástěru.

Právě vysvlékání a oblékání bylo na celé práci náročnější.

„V obleku jsme byli celé směny. Jen když jsme měli chvilku pauzu nebo jsme se šli najíst, byla tam denní místnost, kam se muselo vysvlékat. Když v tu chvíli ale některý pacient zazvonil, museli jsme se rychle obléct a jít k němu,“ popisuje.

Arcibiskup olomoucký a metropolita moravský Jan Graubner
Arcibiskup poděkoval v novoročním pozdravu všem, kteří bojují s pandemií

Zažila jsem své první smrti

S výjimkou úplně mladých lidí se na oddělení setkala s pacienty všech věkových kategorií.

„U nás na céčku byly hodně těžké případy. Mně osobně velmi vyhovovalo, že ti lidé tam byli déle, a už jsem je znala. Většinou to dopadlo dobře, čekala jsem, že úmrtnost bude vyšší. Ale zažila jsem tu i své první smrti,“ dodává dívka.

Zkušenosti z reálné služby v nemocničním provozu se prý se školními praxemi nedají srovnávat.

„Nemůžu říct, že by mě škola úplně nebavila, ale pořád jsem si říkala, co já na té zdravce vlastně dělám? Když jsme byli povolaní do nemocnic, nebyli jsme úplně šťastní. Teď jsem za tu zkušenost moc ráda. Strašně moc mě to naučilo a uvědomila jsem si, proč na zdravce vlastně jsem. Dostali jsme se ke spoustě věcí, které normálně neděláme. A byli jsme samostatní. Měli jsme svobodu a cítili jsme, že máme i odpovědnost. O to víc jsme se všichni snažili,“ říká žákyně zdravotnické školy.

Pavla Vaverčáková, vrchní sestra interního oddělení šternberské nemocnice, listopad 2020
Blízkost smrti je skličující, líčí vrchní sestra vyčerpávající souboj s covidem

Školu jsem nestíhala

S výukou se ji práci ale pojit příliš nedařilo.

„Čekali jsme, že když nastoupíme na pracovní povinnost a budeme dělat denní, noční, stopne se nám nebo se zmírní distanční výuka. Učitelé se nám chtěli přizpůsobit, dávali nám na úkoly víc času. Ale já osobně jsem to nestíhala. Na infekčním třeba onemocněla sanitářka a já jsem tím pádem měla i její služby. Mohla jsem to odmítnout, ale řekla jsem, že to vezmu, když je potřeba. Měla jsem strašně moc směn a vůbec jsem nestíhala školu. To bylo složité. A příprava na maturitu? O té se už vůbec nebavím,“ zmínila osmnáctiletá žena.

Počítá s možností, že by ji kvůli zhoršující se epidemiologické situaci povolali do nemocnice znovu?

„Když jsem měla poslední směnu, bylo mi strašně líto odcházet. Sestřičky mi říkaly: ‚Peti, neboj, po Vánocích se uvidíme zas.‘ V situaci, kdy se znovu otevírají uzavřená infekční oddělení, jen čekáme, kdy nás znovu povolají. Ale protože nás to tak bavilo, domluvily jsme se s kamarádkou, že půjdeme do nemocnice zažádat o dohodu. Chceme jít přímo na to infekční,“ říká.

„Já jsem ve zdravotnictví vůbec nechtěla pracovat. Říkala jsem si, že až vystuduji zdravku, půjdu úplně jinam. Nijak mě to nelákalo. Ale po této zkušenosti sem se rozhodla, že do toho půjdu. Budu si plnit své sny, ale ve zdravotnictví určitě být chci,“ uzavírá.