S kluzákem LS1F vyhrál s náskokem 176 bodů klubovou třídu určenou pro starší typy větroňů. Je mu šestadvacet let a s létáním začal už ve čtrnácti.

„Plachtění je dynamický, rychlý sport, náročný jak fyzicky, tak psychicky,“ říká sympatický mladý muž. Skoro se nechce věřit, že svou vytáhlou postavu dokáže poskládat do neuvěřitelně malé kabiny větroně a vydržet hodiny v neměnné pozici, kdy zapojuje jen některé svaly.

„Je to jako sedět několik hodin ve vypnutém mrazáku. Při závodech jsem ve vzduchu pět, šest hodin, ale při běžném létání v aeroklubu ještě mnohem víc, někdy i deset hodin,“ směje se vítěz. Na otázku, jak na něj působí země při pohledu z ptačí perspektivy, krčí rameny.

„Na kochání krajinou tam nahoře moc času není. Člověk musí neustále sledovat a vyhodnocovat situaci před sebou, hledat stoupavé proudy. Úspěch letu záleží na odhadu a zkušenostech pilota,“ říká člen české reprezentace.

Je úřadujícím mistrem světa juniorů, na seniorském mistrovství republikovém seniorů stál na vrcholu „bedny“ už v roce 2005. V srpnu ho čeká start na mistrovství Evropy v Litvě.

V Šumperku se Romanu Mračkovi dařilo. Jen jednou nedoletěl zpět na letiště, s větroněm musel přistát na louce u Žamberka. „S jedním kilometrem výšky uletím vzdálenost čtyřiceti kilometrů. U Žamberka mi chybělo pět set metrů výšky,“ popisuje mistr republiky jediný svůj nezdar ve čtrnáctidenní soutěži, kterou hostil Aeroklub Šumperk