Václav Havel byl ale shovívaný a ani v nejmenším nedával najevo nadřazenost. Trpělivě deset minut odpovídal na mé otázky.


Pane prezidente, proč jste si jako jeden z cílů své první cesty po republice zvolil právě Šumperk a jaký máte z té cesty dojem?
Já jsem si naplánoval, že každý měsíc navštívím na jeden nebo dva dny nějaké místo nebo region. Do Šumperka jsme byl už dříve zván, a jelikož jsme byl včera v Olomouci, spojil jsem to s návštěvou Šumperka, kde jsem poprvé v životě. Orientace této cesty je spíš směrem k různým sociálním otázkám, zdravotnictví a školství a bylo to rpo mě velmi zajímavé. Byl jsem dojat vlídným přijetím šumperských občanů.


Neustále jste ostře sledován. Daří se vám vůbec někdy vystoupit z té role prezidenta a stát se zase na chvilku jen Václavem Havlem?
Můj čas se dělí na oficiální prezidentský program, který vzniká dlouho dopředu, a na určitý privátní čas, který si naplním, jak chci. Svých pistolníků se pravda nezbavím, ti jsou se mnou stále, ale nikterak mě neomezují.


Podařilo se vám během té přestávky ve vládnutí před volbou českým prezidentem vrátit k původní profesi dramatika a spisovatele?
Nějaké menší texty jsem napsal, ale nic většího, ani divadelní hru. To vyžaduje alespoň v mém případě delší čas a větší koncentraci a já jsem i v tom mezidobí byl natolik veřejně angažován, že jsem to soustředění a potřebný čas nenašel.


Václav Klaus často kritizuje sdělovací prostředky. Vy nemáte výhrady?
Já jsem do té míry opatrný politik, že si výhrady proti této velmoci nechávám pro sebe a tiše trpím.


Kdesi jste řekl, že když slyšíte název Česko, lezou po vás slimáci. Jak tedy zkráceně republice říkat?
To dotyčné slovo nevyšlo dosud z mých úst. Nedovedu přesně vysvětlit proč, ale hned tak z mých úst nevyjde. To se raději budu namáhat a říkat Česká republika.

Vzpomínka na Václava Havla z 8. března 1993


Šumperk /ARCHIVNÍ TEXT/ - Svůj slib daný šumperskému disidentovi Jiřímu Veberovi při prosincovém setkání roku 1989 v Praze splnil Václav Havel při první možné příležitosti. Když se na poradě vedoucích odborů prezidentské kanceláře mluvilo o programu jeho první vnitrostátní cesty, jejím prvním cílem byla Olomouc, prohlásil k údivu svých spolupracovníků, že chce jet do Šumperka. O několik týdnů později - 8. března 1993 krátce před polednem - vstupoval na půdu Šumperka jako vůbec první hlava státu.


Jeho první kroky vedou k průmyslové škole, kde se poklonil památce Jana Zajíce a položil květiny u jeho busty. O půlhodiny později už zastavila kolona vozů před šumperskou radnicí, kde ho přivítal starosta Ctirad Medlík. Při besedě v obřadní síni se Václav Havel ptá na problémy města i okresu, zajímá ho názor na uspořádání Moravy do samosprávných celků a směje se nad odpovědí, že kdybychom si měli vybrat mezi Brnem a Ostravou, budeme jednoznačně inklinovat k Olomouci.


Zajímá ho také, zda mají občané obavy (jak sám řekl, neopodstatněné) z případných nároků sudetských Němců a ze vstupu německého kapitálu do města. Pozvání na věž radnice přijal s opatrným dotazem: „Je tam zábradlí? Já mám totiž závratě.“


Ještě než shlédl na Šumperk z ptačí perspektivy, rozloučil se svými hostiteli: „ Pozoroval jsem i v jiných městech, že čím níž odshora, tím menší roli hrají stranické politické třenice. Když jsou samosprávní činitelé v každodenním styku s konkrétními problémy občanů, tak jim už potom nezbývá moc času na stranické půtky. Přeji vám, abyste úspěšně dosloužili své funkční období a aby se vám podařilo něco dobrého a viditelného, co by zůstalo vizitkou vašeho vládnutí i pro případ, že po vás budou vládnout jiní.“


Oběd se podává Grandu, hostitelem je prezident a nad jídlem se diskutuje zejména o situaci divadla. Ochranka má pak plné ruce práce, aby panu prezidentovi umožnila přejít parkem do Galerie Jiřího Jílka, kde si prohlédl výstavu sochaře Jiřího Jílka.


Vzápětí míří prezident do domova důchodců. Pozorně ho celý prochází a dojaté stisky rukou neberou konce. Nemá to lehké: v patách ochranka, dva kameramani, fotografové, novináři.


Snaha prezentovat hlavě státu své město v co nejlepším světle je jistě pochopitelná, ale na druhé straně to poslední, o co by Václav Havel stál, jsou jistě jakékoliv Potěmkinovy vesnice. Kdyby tušil, jak se dva dny před jeho příjezdem uklízely ulice a parkoviště a provizorně spravovalo schodiště před radnicí, jistě by se nad touto pošetilostí pramenící ze zvyků nedávno minulých, pobaveně a nejspíš shovívavě usmál.


Pan prezident si bere oddechový čas - první v náročném dnu, který začal dopolední návštěvou zámku a lázní Velké Losiny. Teď se za ním neprodyšně zavírají dveře ředitelny divadla, aby si mohl odpočinout. Moc času na to nemá, protože přede dveřmi netrpělivě čekají na svou chvíli novináři. Ve tři čtvrtě na pět nás prezidentův mluvčí Ladislav Špaček pouští dovnitř a Václav Havel trpělivě deset minut čelí palbě otázek.


Odpovídat bude pak ještě celou hodinu v sále divadla na otázky, které občané vhodili do schránky před vchodem. Zatímco v sále je Václav Havel netrpělivě očekáván, venku vrcholí malé drama, protože čekající lidé by chtěli dovnitř, ale počet míst je omezen. Lidé by si přáli nejen zahlédnout prezidenta na ulici, chtěli by ho i slyšet. Aparatura, která má besedu přenášet ven do ulice, zpočátku nefunguje, a tak netrpělivost a nespokojenost stoupá.


Přesně v 17 hodin vstupuje Václav Havel na jeviště divadla, vítán bouřlivým potleskem. Drobným nenápadný muž s trochu rozpačitým úsměvem a s vyzařující vnitřní silou. Ladislav Špaček sahá pro první dotaz: Tazatele mimo jiné zajímá, jaké povolání má Václav Havel v občance.


„Budete se divit, ale když jsem se stal federálním prezidentem, tak jsem se zajímal o to, zda mi někdo dá do občanky nějaké razítko, protože jsem tam žádné neměl. Poslední léta jsme byl na volné noze, ale národní výbor mě odmítal registrovat jako nezávislého spisovatele. Brzy jsem zjistil, že ani jako prezidentovi mi nikdo razítko nedá, protože mým zaměstnavatelem je republika a ta nemá právní subjektivitu zaměstnavatele. Dodnes tedy žádné razítko v občance nemám,“ řekl Václav Havel.


„Co má obyčejný člověk, řadový občan, dělat, aby se vám lehčeji vládlo?“ Zní po hodině poslední z dotazů.


„Čím lépe bude každý z vás občanem, tím lepším budu já prezidentem,“ odpovídá Havel a zvedá se k odjezdu. Poslední odpověď a zároveň jakoby pointa celého setkání. Vzkaz od člověka, na kterém leží nelehký úkol pětiletého vládnutí této zemi.


V kronice města Šumperka je od 8. března 1993 podepsán poslední prezident Československa. První prezident České republiky. Václav Havel.

Stanislava Rybičková

Zemřel Václav Havel (kompletní zpravodajství)